Fallenfoto - Články

Film

Fri, 17 Feb 2012 20:59:51 +0100

It's dark now but they feel each others breath and they know all they need to know,

they kiss and they feel each others tears on their cheeks

and if there had been any body left to see them then they would look like normal lovers,

caressing each others faces, bodies close together, eyes closed, oblivious to the world around them,

because that is how life goes on, like that...

Příští stanice: Českomoravská

Tue, 14 Feb 2012 21:26:41 +0100

Protože mé zákeřné publikování článku na stagnujícím blogu mé krásné milé splnilo účel a mně se návštěvnost zvedla asi o 40%, cítím, že je mou povinností, obdarovat tyto nově nabyté teen čtenářky slíbeným článkem a staré fallenovské matadory zase informovat o tom, jak naše reality show dopadla. Tak.

Všechno nakonec vypadalo opravdu slibně. Našel jsem byt, který splňoval všechny naše nesplnitelné představy, tudíž to byla novstavba, nikdo tam před námi nebydlel, byl asi minuty od metra, na červené, kousek do centra, s 2 malými a 1 velkým balkónem, všem se líbil, za skvělé peníze a jako bonus měl dvě koupelny. Aby všechno nebylo tak růžové, makléř byl neschopný frajer, ale když jsme mu po prohlídce rovnou řekli, že to bereme, zrušil ostatní prohlídky, počkal, až vybereme všechny peníze, které nám nejbližší bankomat byl ochoten vydat a ukázal nám smlouvu. Po mém pečlivém prostudování jsme teda defnitivně kývli, zaplatili jsme jim zasranou provizi a celkem nadšení odjížděli s pocitem, že konečně máme byt a ještě de facto vysněný. Teď už jenom stačilo čekat, až majitel bytu, toho času žijící v Anglii, pošle podepsanou smlouvu, a až vážený pan makléř zjistí, zda se můžeme nastěhovat už v sobotu, i když 1. je až ve středu. Obvolal jsem ostatní makléře, že zájem, který jsme o jejich byty měli, už nemáme a že teda pěkně děkujeme, ale nakonec jsou ty vaše byty moc daleko od metra/ bydlí u nich bezdomovci/ etc.

Ale co by to bylo za show, kdyby chyběl pořádně dramatický závěr a do poslední chvíle nejistý výsledek. Ano, dámy a pánové, teprve teď příjde ta strhující zápletka. Je pátek odpoledne, s Klárou jsme na cestě do IKEI vybírat nábytek, těšíme se na stěhovaní. Kazí to jenom stále se neozývající realitka, takže stále nevíme jestli se zítra stěhujeme nebo ne. Když už jsme skoro v teple obchoďáku, konečně zazvoní telefon, žádné dobré zprávy ovšem nedostávám, naopak, jestli jsem se v tu chvíli usmíval, úsměv na rtech mi zmrznul skoro stejně jako houmlesákům během posledních nocí.

Pan majitel se ukázal být pěkný z*rd, do bytu si našel nějakévlástní nájemníky a my tak máme smůlu, přestože realitka už u sebe měla našich 14 tisíc. Bylo sice moc fajn 15 minut po telefonu vysvětlovat majitelce realitky, že se s tím kreténem může soudit, nicméně nám to byt nevrátilo. A protože byl pátek a kluci budoucí spolubydlící se v sobotu museli vystěhovat, trošičku nám teklo do bot. Po shlédnutí fotek bytu, který nám realitka poslala jako prý adekvátní náhradu za byt, o který jsme přišli, a který nás opravdu nedostal do kolen, jsem tedy zmobilizoval veškeré komunikační dovednosti a zatelefonoval jsem na jednu z odmítnutých nabídek, že se teda moc omlouvám, ale že nastala taková situace, a že bysme ten byt teda chtěli, kdyby ještě byl volnej, že nás to moc mrzí a moc se omlouvám a ještě jednou se moc omlouvám. Naštěstí byl tenhle makléř fakt supr a sympatickej, takže se mi arogantně nevysmál, ale úplně v pohodě řekl, že byt je pořád volnej a ať se teda zítra přijdem podívat a když se dohodnem, bude to naše. Akce kulový blesk se tedy nemusela zastavovat, stěhováci se nemuseli odvolávat, kluci nemuseli nikam do squatu a my jsme mohli projít Ikeu, vybrat si nábytek a dát si masové kuličky za dvacku.

Abych to tedy zkrátil, v sobotu už šlo všechno hladce. Ve dvou a půl lidech jsme přestěhovali věci ze dvou bytů do jednoho, dostali jsme zpět peníze od zlé realitky, abychom je mohli dát realitce hodné, nedomohl jsem se žádné náhrady škody a v osm večer jsme odjeli s Klárou a Ritchim odpočinout si k nám na jih.

A tak už to jsou 2 týdny, co spolu bydlíme. 7 minut od metra, 8 minut od harfy, 45 minut od mojí nové práce (aaano, o tom už se taky brzy dozvíte!).

A- je to krásný. Stěhování jsem si užil se všim všudy, od tahání postele do šestého patra po schodech až po celodenní malování s tátou. A konečně mám v Praze zase domov (s PT a Valmezem mám už teda celkem tři), kde je mi dobře, kam se těším, kam se chci- snad pořád budu chtít- vracet a kde mi nebude vadit ani zůstávat na víkend. Velkej podíl na tom má samozřejmě i moje Klára, protože i když rajskou se pořád ještě nenaučila (to je jako vtip! :-D), tak vaří spoustu jinejch jídel, a kdo by se nerad vracel každej večer utahanej jako štěně (ale ne to naše, naše štěně bohužel únavu nezná.. :-D) z práce někam, kde ho čeká teplá večeře, uklizená kuchyň, umytej záchod, ustlaná postel a nejlepší holka na světě? :-)

A tak jsem ji sice nepotkal na lavičce ve Stromovce, jak si čte Doriana Graye, ale musel jsem ji do Prahy přitáhnout až z Ruska, ale mám ji, takže všichni intelektuálové z Allianz si klidně můžou zůstat v Austrálii, protože Tomášek je sobeček! :-) A když spolu bydlíme, tak už je to vážný. Když spolu bydlíme, tak je jedno, jestli jsme uražení nebo máme PMS (:-D), stejně musíme každej večer usnout vedle sebe. A zatím se každej večer tulíme, takže je všechno v pořádku. Jsme šťastní, a funguje to i proto, že jsme oba citlivky a vztah... ne vztah, ale celý tenhle náš svět pro nás znamená stejně hodně. A já už fakt můžu jenom doufat, že se ve mě teď, zítra, nebo za 10 let neprobudí nějakej skrytej užívač. Že si zítra (po poslední zkoušce) nepřivedu na byt spolužačku v podpatcích a že si za 10 let nepovezu sekretářku v minisukni na "pracovní cestu"... v subaru. :-) Ale třeba jsem tu užívačskou fázi ani nepřeskočil a ani mě nečeká. Prostě jsem JI potkal a teď s ní zestárnu, budem mít spoustu dětí, psů, dům, auta a garáž. A nejdřív hlavně pojedeme do Mnichova, do Paříže, do Londýna a a ještě dřív si v naší ložnici na zeď pověsíme plakáty.

Abych to tedy nějak uzavřel, pořád to nepřešlo a mám se skvěle. Škola, práce, Klára, bydlení, všechno je supr a já ještě stále nebyl po zásluze potrestán. Ještě by už mohla skončit ta zima, abych z garáže zas vytáhl motorkuuu... Ale toho se už taky brzo dočkáme.

A slavte Valentýn a dávejte svým přítelkyním tulipány, které ladí s vybavením pokoje, plyšový srdce, a zvěte je na večeře! :-))

Reality show

Thu, 19 Jan 2012 19:11:29 +0100

A myslím reality jako reality a ne reality jako reality. Hledáme byt. V celé té velké stověžaté Praze hledáme byt. Jeden specifický byt. Nechceme toho zas tolik, jen aby - byl u metra blízko centra, byl 3kk neprůchozí +70m2, měl novou kuchyň a koupelnu, balkon, byl za naše peníze, taky vlastně by tam už mohl být nábytek a mělo by to tam být hezký a taky by jsme to měli na celym internetu asi najít jako první, než to někdo vyfoukne, což však stále nezamezuje tomu, aby to stále nabízeli a dělali se prohlídky. Za posledních 14 dní jsem si zlepšil komunikační schopnosti a vystupování tak o dva levely. Kašlal jsem na zkoušky a přes to je dal, a to včetně obchoda, a to teda prosím pěkně si taky napíšu že mám z toho jedničku, protože trojka z procesu nikoho nezajímá. Mám jedničku a to i přes to, že tady v mém starém doznívajícím bytě něco kolem půlnoci přišlo pár alexandrovců a narušili můj spánek zhruba na dvě a půl hodiny. Nikdy nesmím mít pistoli.

Každopádně takové hledání bytu se skládá a priori z denní rutiny, projíždění netu. Takže to je sreality, realitymix, stredo.ceskereality, bezrealitky a jeste par dalsich. To se samozrejme kryje, krizi a opakuje, protoze kazdy spravny makler krome toho ze ten byt DOPORUCUJE, tak ho taky kazdej den znova prida. Pak prichazi faze lokace. Myslim ze by ze me byl uz docela slusnej taxikar (kecam), ale trochu jsem Prahu poznal. Omlouvám se za úsek bez diakritiky. Pokud vše sedí, kontaktujeme budoucí spolubydlící, jestli to sedí i u nich. Pokud to sedí i u nich, což někdy není úplně snadný argumentační proc, spíš to tak připomíná balancování na hranici bezedné propasti aneb rozpadneme se ještě než spolu začneme bydlet, no tak pokud se konečně shodneme, přichází volání. Volá se majitelům, makléřům, to je jedno. Každopádně makléři nepracují dříve než v 9 hodin. Jak škodolibou radost jsem dneska měl z evidentně probuzené makléřky v půl 9! Následuje vyjednání prohlídky (dnes již poučen se také zeptám na pořadí) a následuje prohlídka, na kterou makléř ostentativně přijede v A5 nebo nějaký jiný malý káře, aby vás jako sralo ještě víc, že mu dáte 15tisíc jen za to, že dal fotky na net a odemkne vám dveře. Všechna ta usilovná práce (viz níže a výše) přeci stejně leží na vás! Pokud teda přijede, někdy řekne že se ozve a je jasný kolik se jich ozve samo, a to i přes tu zasranou PROVIZI, takže je pak ještě uháníte a posloucháte, jak majitelé jsou týden mimo republiku. Následuje trapná němá prohlídka, pokud se byt nelíbí a nebo pár rutinních dotazů, pokud se byt líbí. Pokud se ale byt líbí, pak nejste první, komu se líbí a váš plamínek naděje je záhy uhašen prostým oznámením, že už teda někoho má, jen se ještě nesešli na podpis smlouvy, ale víte jak to chodí... Tak děkujeme. A pak je balancování, jako v takovejch těch hrách kde si vytvářite svůj charakter ale nemáte dost bodů, aby jste to udělali perfektní, ale musíte vážit. A tu přichází rozdílné preference a vše se domotává úplně. Někdo se bojí tramvají, někdo zas jezdí na Hlavák, někdo na Kačerov, někdo chodí obden šopovat, a tak.

No a poslední fáze? Tu ještě neznáme. Třeba dneska večer to nějak vyjde, ale dost pochybuju. Přece nebudu bydlet v novostavbě, v bytě s terasou 12m2 a grilem, balkonem, garáží, kompletním nábytkem a za dobrý prachy. Nebudu. Budu bydlet v nějakym paneláku a nebo klepat kosu ve starý zástavbě. Ale budu tam s Klárou, ta mě pohladí, řekne ššššš, dá mi talíř zapečených brambor a budem se spolu dívat na telku. A pak si lehnem, stočíme se a usnem. A takhle pořád a pořád až mi teda ty brambory už trochu přestanou chutnat, tak se naučí rajskou a zase to pujde. (To není nějaká metafora, to je jako vtip :-D). Takže tak.

I'll love you till the end of time

Mon, 09 Jan 2012 20:56:48 +0100

Věnováno mé jediné milé, která mě každým dnem nutí ji milovat víc a víc.

Achjo, vopravdu výborný.

Zákon o Vánocích

Fri, 23 Dec 2011 10:58:59 +0100

Rád bych vám všem popřál klidné užití si Vánoc podle vašich představ, děkuju vám za návštěvnost a doufám, že jste někdy četli nějaký zákon a následující přání vám tak přijde stejně vtipný jako mě. :-)

C.M.L. se usnesl na tomto zákoně:

Část první
Obecná ustanovení

§1

(1) Tento zákon upravuje právní vztahy vznikající v průběhu Vánoc, jakož i jiné vztahy s Vánocemi související, a zapracovává příslušné předpisy Společenství bavlněných ponožek 1).

(2) Nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení tohoto zákona, použije se vánočních zvyklostí a není-li jich, použije se jakéhokoli práva ještě veselejšího.

§2

Vánoce jsou veselé.

§3

Skutečnosti uvedené v §2 se zpravidla navozují:
a) nekonečným přehráváním děl hudebního charakteru s vánoční tématikou 2)
b) nekonečným přehráváním děl audiovizuálního charakteru s vánoční tématikou

§4

Mrazík se nepromlčuje.

Část druhá
Vymezení pojmů

§5

(1) Vánoce připadají na den, který je v kalendáři označen číslovkou 24 v měsíci prosinci.
(2) Připadne-li den vánoc na neděli, vůbec ničemu to nevadí.

§6

O Vánocích zpravidla nesněží; většina předchozího sněhu roztaje nejpozději poslední den před Vánoci.

§7

(1) O Vánocích předáváme dárky osobám blízkým.
(2) Osobou blízkou je pro účely tohoto zákona je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel, druh nebo partner 3); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby navzájem blízké, jestliže radost, kterou jedna předáním dárku druhé způsobí, důvodně pociťuje jako radost vlastní.

§8

(1) Dárek je věc způsobilá přivodit radost nezměrné hodnoty.
(2) Dárek předává dárce obdarovanému a ten rozbalením balicího papíru dárek přijímá.

§9

(1) Obdarovaný je povinen zdržet se všeho, čím by dárce upozornil na nevhodnost dárku.
(2) Odstavce 1 se nepoužije, jestliže se jedná o stále stejné ponožky od Vaší babičky a za předpokladu, že to v sobě dusíte už alespoň třetím rokem.

§10

Dárek se umísťuje v těsné blízkosti vánočního stromečku, není-li dohodnuto jinak.

§11

(1) Dárek musí být zabalen řádně a včas.
(2) K dárkům zabaleným po Vánocích se nepřihlíží.

§12

(1) Vánoční stromky jsou umělé nebo živé.
(2) Příslušenstvím vánočního stromku jsou zejména světýlka, blikátka, ozdoby, řetězy a špice.

§13

Podstavec není součástí vánočního stromku.

§14

Zvláštní právní předpis upravuje použití prskavek 4).

§15

(1) Nepřiměřeně vysoký vánoční stromeček může soud na návrh zkrátit. Při zkrácení vánočního stromečku soud přihlédne především k výšce stropu. Návrh na zkrácení vánočního stromku nemůže podat dlužník, pokud by tím byl zkrácen i věřitel.
(2) Moderačního práva soudu podle odstavce 1 se nepoužije, řídí-li se výška vánočního stromečku ustanoveními občanského zákoníku.

§16

(1) Je-li vánoční stromeček nakřivo, lze sjednat dohodu o narovnání.
(2) U dohody o narovnání je třeba chránit zájmy třetích osob.

§17

Při zajištění vánočního stromečku se použije subsidiárně podstavec.

§18

(1) Stromeček musí být ozdoben svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je nepěkný.
(2) Nepěknost vánočního stromku nemůže být zhojena plynutím času.
(3) Nepěknost vánočního stromku vysloví soud i bez návrhu.

§19

(1) Štědrovečerní večeře se skládá z kapra a bramborového salátu.
(2) Přítomní štědrovečerní večeře mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit Štědrovečerní večeři o rybí polévku.
(3) Smlouva uzavřená podle odstavce 2 musí být písemná a musí obsahovat alespoň 3/5 podpisů přítomných.

§20

Do zahájení štědrovečerní večeře nejedí přítomní zpravidla žádné maso v dobré víře ve Zlaté prasátko.

Část třetí
Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení

§21

Zrušuje se zákon na potírání chleba sádlem.

1) Druhá směrnice 92/557/SBP o koordinaci ochranných opatření v případě nedostatku krabic pro balení dárků, Pátá směrnice 68/22/SBP o přeshraniční spolupráci při odvozu opilců domů, Šestá směrnice 12/450/SBP o sbližování právní úpravy členských států týkající se omezení šustících a cinkavých dárků, Nález 33/666/SBP o zrušení České republiky Lisabonskou smlouvou, aneb promiňte pane Profesore, ale já jsem ukončil dokazování, ne jednání… (…tak si zase, laskavě, sedněte zpátky na zadek)
2) Vyhláška ministerstva zdravotnictví o zdraví škodlivých koledách, jedech a prekurzorech
3) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném ještěrství
4) Vyhláška ministerstva vnitra o požární ochraně

Václav "Santa" Klaus, vlastní rukou

Ladislav "Lokaj" Jakl, vlastní hlavou

od: Common Law Society

Odcházení

Wed, 21 Dec 2011 23:23:43 +0100

Národní smutek a téměř celésvětové téma, blogového světa nevyjímaje.

Čechy, narozdíl od světového mínění, se příznačně dělí na dvě půlky. Vím, na které jsem - nicméně zastavit se a zamyslet se nad tím vším co se kolem děje nemusí být tak úplná ztráta času, tedy rozhodně pro mě, jak pro vás bude záležet na tom, jak se mi to povede. Tahle zpráva nás dohnala i za hranicema a popravdě - v konkurenci naší Vídeňské dovolené to měla docela těžký. I když jsme na to asi oba mysleli, náš vlastní mumíškovský mikrosvět nás ochránil. Na chvíli.

Ale tady tomu člověk neuteče. Narozdíl od pseudointelektuálů nebo neskrývaných idiotů internetu si ani vzdáleně netroufnu napsat, kým VH byl. Můžu ale zmínit, co znamená pro mě. Narodil jsem se 30. listopadu 1989. Hodně pateticky to mohl být on, kdo mi přestříhl pupeční šňůru. A právě proto, že jsem, byť jen s odřenýma ušima, už dítě nové doby, právě proto jako bych zůstal za hranicema toho všeho. V kontrastu toho všeho dění trochu sbírám odvahu na tyhle slova, ale v době, kdy jsem mohl na přelomu dospělosti zkoušet první krůčky na cestě budování si vlastních názorů už byl pro mě VH historií. Avšak tou nejlepší, co můžou dějiny Českých zemí nabídnout za tisíciletí své existence. V žádném případě tím nemířím do starýho železa, ale naopak - odkaz, který ožíval ještě společně se svým tvůrcem. Byl to jeho nesmělý úsměv, který na mě shlížel v 1. třídě (narozdíl od toho ješitnýho krasavce teď) a vždycky ve mě slovo prezident budilo úctu. Vnímal jsem, jaké jméno má v zahraničí a dobře chápu, že to se nedá koupit, jen zasloužit. Ale pak už přišly jen zdravotní obtíže a ústraní. VH byl symbolem 90. let a ty pro mě jsou bohužel (dík) ještě přílišnou mlhovinou. Proto necítím v sobě upřímný smutek větší, než při podzimním pádu letadla s hokejisty. Možná mě to i zasáhlo míň, nevím. Odkaz a symbol VH totiž ve mě jaksi už byl, nezávisle na tělesné schránce, chcete-li. Stejně tak jako u nedávného odchodu pana Smoljaka. Dokážu si ale představit, jaká rána to musí být pro ty, kteří s ním prožili onu slavnou dobu. Pro všechny tyhle lidi byl vzpomínkami - dějinné události propletené s osobními prožitky - a ne osoba z dějepisu nebo občanky. Až když jsem pochopil, jak moc to vzalo mámu, pak mi došel tenhle rozměr. Byla po škole, čerstvě vdaná a s Tomáškem v břiše nemohla vyrazit na Václavák oslavovat konec režimu, který ji stál dva roky života. I když si o celonárodním truchlení a živých vstupech myslím své, nemám nejmenší právo kohokoli kritizovat. Byl to především Váš Václav Havel, až pak náš prezident.

Proto i setkání v posledním roce s VH - spisovatelem pro mě bylo docela zvláštní. Došlo mi, že to prostě nebyl politik, že nikdo jiný než on nesměl být tím prvním porevolučním prezidentem. To nebylo místo pro politiky. A pro mě se toho zhostil nejlépe, jak bylo v jeho silách. Kdyby každý byl aspoň z části jako on, pak by se na jeho některé kroky nemuselo hledět s rozpaky. Jeho hry mi přišly skvělé, když člověk pochopil žánr, což se bohužel většině třídy nepovedlo. Pamatuju si, jak mě mrzelo, jaký nezájem ve třídě panoval při sledování nahrávky Audience děsivý kvality. Závěrem vše doplnil dokument Občan Havel a já vím na které straně pevně stát. I přes to ale asi tak správně netruchlím. Cítím úznání jeho osobě a jsem rád za to, jaký odchod mu byl přán. S vyjímkou tohohle blogu jsem co se týče citů docela introvert a tak to i zůstane - navíc si neodpustím plivnutí do tváře českých medií. Nemůžu se ubránit dojmu, že vlastně "se jim to hodí", období před Vánoci není příliš zprávařsky nosný, navíc jaké lepší poselství si takhle v období svátků prát. Vždycky je strašně těžký určit, kde hraničí upřímnost (u návštevníků) a kde zpravodajská povinnost ( u médií). Ono to asi souvisí. Lidi chtějí ty fotky. Často si v takovýhle situacích kladů svůj minitest - Dává člověk peníze na charitu kvůli účelu a nebo kvůli sobě?... ale to bych odbočil - každopádně mi stačilo vidět pár desítek minut dnešního přenosu, abych se utvrdil v tom, že smutek je pro mě intimnost. Počínaje davem, který natahuje ruce s foťáky mobilů, přes zasraný novinářský hyeny, který by nejradší nastoupili do toho vozu s rakví, aby měli tvář truchlící vdovy hezky zblízka a konče tím samolibým ksichtem A. Vondry, který teda byť k panu VH měl zřejmě zpočátku blízko a mohl by tak mít právo na lítost, by měl lézt kanálama a modlit se ať ho nikdo nevidí. Těhle pár minut mi prostě stačilo a kdybych to včas nevypnul, úplně by mi to zkazilo celý názor na to všechno.

Naštěstí jsou i citlivější lidé, kteří dokáží svoje pocity vyjádřit s pravou pokorou a ne protokoární důstojností, byť to možná na BBC pak vypadá sebelíp. A tím mysím třeba mou milou, která VH věnovala vkusně celý svůj blog (narozdíl od třeba www.lidl.cz panebože)... přes fotografy a autory, který tu přiložím níže. I když to každý vnímáme jinak, chtěl bych hlavně apelovat aby pod tou okázalostí podvozků od děl (lafet?), falešnými zákony, stovkami světových štábů a několikaděních státních smutků, aby vůbec přežil ten nesmělý ale typický hlas pana prezidenta, aby přežilo to zač mu patří díky několika generací - aby každý místo svíčky radši rozžehl oči někoho blízkého (a za každý R.I.P takových lidí aspoň deset) a hlavně co si myslím, že by si každý měl uvědomit přítomnost stáří a smrti. Že lidé, které máme rádi, prostě odcházejí. Je to mnohem těžší než to zní, když si představíte vaše blízké, rodiče a jejich rodiče. Vždyť tu vžycky byli s námi a běhali za náma když jsme se učili na kole a zvedali nás ze ze mě a vždycky si uměli poradit a udělali by pro nás cokoli by mohli, že i tihle lidí stárnou a jednou nás opustí. Nechci, aby to znělo tak strašně pesimisticky - vždyť se smrtí smířit nejde se, takže vždycky se mi vybaví pro mě naprosto nepopsatelná píseň Nad stádem koní, a to včetně videoklipu. Takhle bych to chtěl já.

Máme ho rádi, no tak co, tak co, tak co?

_{(ct24 FB)}

_{(od Boris Stojanov)}

Memento mori.

Česká kávička

Sat, 10 Dec 2011 23:01:48 +0100

Pro mě teda kam se hrabe ta Neckářova, i když to taky má svoje kouzlo, tohle je mi blížší... Smekám.

Kto za pravdu horí...

Thu, 01 Dec 2011 22:23:01 +0100

"Neodvolám!"

Prvním filmem, na který jsem šel dvakrát do kina, je Twilight: Breaking Dawn.

Počkám chvíli, než se vklidu zvednete a opustíte tento blog.

Ano, je to o upírech a vlkodlacích a Pattison je pokojíčkovej idol dívek se kterými bych si neměl moc co říct, až na tu jednu mojí, samozřejmě. :-D Nepamatuju si v poslední době žádnej úraz hlavy, to očekávám až zítra, protože jsem od mé milé mimo večeře v McD (po 21 letech mě na narozeniny někdo vzal do mekáča! :-D) a nedostatkového Esplosiva dostal hlavně lední brusle a chystám se jít se je zítra vyzkoušet. Bude to jistě velmi romantické. :-)

Každopádně, první díl byl fajn, nic proč to odsoudit. Mělo to atmosféru. Dvojku a trojku jsem tak nějak zkouknul a už vlastně ani nevím o čem to bylo. A teď přišel Rozbřesk a název nemůže být příhodnější. Je to dobrej film. Je mi tak nějak úplně jedno jestli jsou lepší teplý (ve smyslu termálním) vlkodlaci a nebo studení třpitiví upíři. Knížku si asi nikdy nepřečtu. Ale na film se klidně podívám znova. Protože u filmu to není vždy o umění, ale o pocitu, který zůstane. A můžou být třeba HP filmy sebepreciznější a sebedražší, ale nikdy ve mě nezanechaly hlubší stopu, narozdíl od knížky. To samý Batman. A pak přijde tenhle fantasy nesmysl, fackovací panák všech rádoby intelektuálů a i přes to, nebo možná právě proto (copyright 1000věcícoměserou) o to hlasitěji chci říkat, že jsem heterosexuální 22 letej kluk (nenápadná vsuvka :-D) a líbí se mi to. Podle mě je kravina kritizovat to za věci, který to vůbec mít nemá. Je škoda pár momentů, který to zbytečně srazí, ale jako celek to působí skvěle. Je to žánr se vším všudy. Kdo v tom hledá něco, co to vůbec mít nemá, pak zákonitě naráží. Ale tenhle film, tenhle díl, si nezaslouží pykat za tuhle hloupou pózu. Počínaje skvělou kvalitní hudbou, která ale není podle mě jen a priori dobrá, ale ladí s filmem (až na Bruno Marse u titulků, ale to je asi osobní averze), přes různý drobný narážky a dělání si srandy sami ze sebe, bez ale nějakých velkých ovací, jen tak přirozeně, jakoby mimochodem. A i když se děj celýho filmu vejde do 30minut, i to, že jsem to viděl už dvakrát a ani chvíli se nenudil značí, že z údajně prázdný knížky se zrodilo něco smysluplnýho. Jak kráčí k oltáři a je plná pochyb a bojí se, jak je opravdově nadržená a konečně tak někdo boří ten mýtus :-D, jak odstrašující je těhotenství mladistvých a jak jsem měl husí kůži, když Jacob povstal proti kápovi, ačkoli to bylo už tak celkem na hraně. Nebo to vidím jen já? Protože jsem takovej Edward a mám svojí Bellu? Možná, možná že to fakt chápem jen my, ale to už pak není o kvalitě filmu, ale o ubohých citových životech recenzentů a dalších příživníků na týhle vlně. Na druhou stranu.. nejdřív Klus, teď Stmívání, vydržím asi 3 piva nebo 2 sklenice šáňa, líbí se mi společenská móda, píšu si blogísek... no sakra :-)

Trvale udržitelný rozvoj

Mon, 21 Nov 2011 22:24:13 +0100

Tak jo. Blíží se mi narozeniny a myslím, že jsem si to za ten čas docela stihnul vychytat. Jednoduše jsem nejšťastnější v životě a rád bych o tom největším klišé na světě napsal pár řádků aspoň pro starší já. Třeba když budu mít nějakou depku, abych si připomněl...jak snadné je žít.

Je to takový nebezpečně sebevědomý štěstí a je úplně všude kolem. Počínaje tím, že si koupím znova jedinou zimní čepici která mi sluší, i když jsem ji měl už dva roky (a loni ztratil), že si dělám tousty a tancuju při tom, že jsem zjistil jak spláchnout po malý aniž by se zbytečně vymrhala celá nápůsť a majitel bytu tak ze mě určitě má radost, že jsem začal chodit včas a celkem beru školu vážně, že mám pocit, že mi vždycky přijede tramvaj nebo metro akorát a když ne, tak mi to stejně nevadí. Přijde mi všechno bezvadný. Raduju se ze světa a když se něco nepovede, je mi to jedno. O dost míň se hádám, už umím smazat sálodlouhý flame a mávnout nad tím rukou. Protože na tom vůbec nezáleží. Na ničem zas tak moc nezáleží, když člověk najde někoho, s kým se tak perfektně doplňuje. (Chtěl jsem napsat do koho se otiskne, ale to už by to semnou bylo asi fakt špatný!) To je právě ta nebezpečnost tohohle stavu, tak trochu napomáhá člověku stát se egoistou. Ale když už mi všechno tak perfektně vychází, je těžký z tý vlny koukat ještě dolů a za sebe, a přemýšlet, jestli není nevhodný být šťastnej. Vím sám a vidim to každej den, že to je ale sakra vzácnost, že mám skvělou holku, jsem zdravej, bydlím v Praze, dělám fajn školu a ve volnym čase všechno co chci. Takže mě prosím omluvte, ale tohle je můj svět. Sice ztrácím kontakt s kamarády, už mi zase stačí tři piva, abych měl problémy, možná zase o kus dál vylítám z hnízda. Jenže ono to jinak nejde. A tak si žijem ten náš soukromej svět a vlastně o nikoho zas tak moc nestojíme. Myslím, že jsme to fakt dotáhli pěkně daleko a už by úplně stačilo udržet to takhle ještě tak 60 let. Vozit se luxusním tágem z pražských divadel, nakupovat v albertu, milovat se tak, že se z toho hodinu dostávám, chodit spolu do kina na Stmívání (jako fakt dobrý!) a mít ještě tisíce takových rande jako jsme měli o víkendu. I po roce a půl vztahu jde zjistit, že nám něco chybí! :-) Díky ne úplně standartnímu začátku a pak taky kvůli logistickým dispozicím jsme vlastně nikdy moc neměli pořádný rande. Sednout si v klidu večer ke stolu pro dva, něco si objednat a povídat si, držet se za ruce, dívat se do očí a občas si dát pusu. To není "zajít si někam na jídlo", to není přespávání ať už kdekoli, ani víkendy buď u nás, nebo v mojí adoptivní rodině, byť jsou sebelepší jako třeba tenhle poslední. Myslim, že nás to oba překvapilo a je z toho jasný, že mi teda nijak nehasnem, spíš pořád naopak, i když je to trapný, kor pro kluka, psát takhle o lásce, žejo. Musím na Kláru prásknout, že odhalila tajemství spokojeného přítele, je to prej sice trochu stres, ale potvrzuju, že to funguje. Takže zoufalé manželky - kontaktujte ji, pro blahu kluků :D Dokud se takhle bude snažit, nemůžu se nám nic stát, ani kdybych chtěl. :-D

Kolikrát jsme už někomu popřáli Hodně štěstí a berem to už jako frázi, jako Dobrý den. Ale já bych fakt všem rád popřál hodně štěstí, protože vidím tu nejzákladnější pravdu a jen se usmívám - všechno je to jen o tom pocitu. Najednou mi nevadí vstávat, učit se, snažím se posílat tu radost i dál. A když se něco nepovede, tak to prostě nevadí a nebo je tu Klára a ta to odčaruje pryč. Je to taková lehkost života, pocit, že teď dokážu všechno. Že si dokážu splnit ten sen a klidně bych na tu cestu už vyšel. Nejde přece být moc mladý na to plnit si svý sny. Asi to je taková oblbující droga. :-)

Možná už to pro okolní svět trochu přeháníme, ale já si užiju každou chvíli, to vám klidně povím.

Je teda docela s podivem, ale díky bohu za to, že se ve mě objevil tak trochu zodpovědnej pud s tou školou, prací, a tak. Asi jak mi rostou ty osmičky. Zítra mám teda nějaký zaškolení, budu vědět víc. Není to ta práce snů, kterou jsem opravdu podělal, ale i tak. A škola mě taky baví, pořád ráno vstávám a dá se to a z téměř kadýho semináře odcházím fakt obohacenej, zvlášť teď co nám pořád dávají nějaký klauzury a musim fakt přemýšlet a listovat zákoníkem a celou třídou to tak šustí a nikdy to není jasný a je třeba se rozhodnout, věřit ve svůj úsudek a vsadit to na jeden paragraf a odevzdat to. A pak všichni odcházíme a máme ty červený tváře. Někdy fakt čekam, že mi z nosu kápne krev. :-)

Poslední víkend by úplně super, protože jsem konečně mohl spojit svoje dva světy a přestat je rozlišovat - alespoň na dva dny. Ve čtvrtek ráno jsme vyjeli z Prahy ve složení já, máma, Klára a Ritchiesek. Užíval jsem si každý kilometr řízení, neboť jsem poprvý neplatil ani část benzínu do VM :-), zastavili jsme v Kroměříži, ale jakoby za hodinku jsme byli ve Valmezu a přišlo velké setkání. I když jsem věděl, že to bude těžký pro mě i pro mámu, protože nelze zapomenout na náš barák a náš svět ve třech, jak blízko jsme tomu taky taky byli (a přitom taky pěkně daleko) ale i tak mi na tom moc záleželo. Chtěl jsem prostě tak nějak uvnitř, aby máma znala lidi, který mam tak rád a kde se cítím tak doma, jako nikde jinde mimo Prachatice. Díky kterým pořád věřím na to že dobro vítězí nad zlem. Máma to zvládla na jedničku, i když musela odjet dřív a tak jsme nestihli K. rodinu ještě pořádně zdrbat! :-D Nicméně všichni se snažili a večer s hudbou byl přesně takový jaký jsem si představoval. Ideálním tmelem byl Ritchiesek, naše štěně, který nemůže být jiný než úžasný, když je to i můj pes. To se nedá popsat, ale za celé ty dva dny si zasloužil fakt extra vyznamenání a jemu se to určitě taky líbilo, honit se s Coudym po zahradě, stoupat na Pustevny (kde bylo poprvý z mých 5 výšlapů krásný počasí, to už se pak člověk ani nediví! :-)) lítat na cvičáku, koukat na daňky a být obdivován celou rodinou.

Takže - nemám na co bych si postěžoval. Jmenuju se Tomáš (což je taky výhra mít takhle skvelý jméno :-)), bude mi 22 a jsem tak spokojený se svým životem, že už to nemůžu udržet pro sebe. Snad za to nebudu po zásluze potrestán. Díky za to všechno a hodně štěstí i vám.

hrozná Hitparáda

Wed, 16 Nov 2011 13:27:45 +0100

Je to strašnej song, na poprvý se mi vůbec nelíbil, ale právě tím jak hroznej je se právě stává asi takovym lidskym, běžnym a nakonec se do něj člověk zamiluje, protože vyjadřuje přesně to, co má v sobě každej zamilovanej. :-) Že to je zase skupina Mandrage, která se úplně prostě dokáe trefit přesně do nálady, to je už jen taková moje osobní historie k pousmání.

Asi mám práci a jedu na víkend na Moravu. Minulej tejden skvelý enduro a asi deset pádů. Všecko je fajn. Jojojo.

Sell yourself

Thu, 10 Nov 2011 16:46:15 +0100

Kdybych věřil v Boha, tak si snad řeknu, že mi ty šance schválně nabízí, aby si pak udělal popcorn a pobaveně sledoval, jak to celý zje*u. Ale já nevěřím v Boha, nýbrž v sebe. Takže to je dvakrát větší zklamání.

Jsem tak strašně naštvanej na sebe. Měl jsem další pohovor a obávám se, že jsem to zazdil. Nic co by se nedalo schovívavě přejít, nicméně v týhle konkurenci není místo pro milosrdnost. Přitom všechno bylo tak ideální. Tohle chci dělat. Tohle bych mohl dělat, ale nebudu, protože si to sám kazim. Po celej gympl jsem neměl problém řečnit, hovořit před lidma, vyjadřovat svoje myšlenky. Na VŠ už se to trochu změnilo a jsem schopnej řídt třeba "zkostnatěla Miss ČR" a nebo "si udělá průmyslový vlastnictví" -> podá návrh na zřízení patentového práva, jste myslel pane kolego.

A pak přijdu do AK na Václaváku. Václaváku, v Praze, ježismarjá. Středu všeho. A paní advokátka je tak skvělá dáma a každou vteřinou vím, že to je ono. Moment, který mění život. Příležitost, pro kterou bych hodil za hlavu drtivou většinu věcí. Smysl toho, proč chodím do školy a cesta za životem, který jsem si vysnil. Že to není recepce a vaření kafe, ani pochůzky. Že škola je na prvním místě, ale my si vás chceme vychovat podle sebe. (A já fakt chci aby si mě někdo vychoval). Že tohle je paralegal se vším všudy. Ta dospělá cesta, která se jako tenká červená nit vine celou Prahou a odděluje chlapy od kluků. Obraz úspěchu, který tohle město hrdě vydává a motivuje ty, kteří ho vidí. Všechno to cítím a pak to přijde. Při posílání živtopisů si stěžuju, že přece na to mám, jen z toho mailu nikdy nevycítí, jak moc o to stojím. A když se rozestoupí nebe a podá mi lano, nedokážu se prodat. Pozoruju slova co ze mne jdou a nemám ponětí o čem mluvím ale vidim že nic oslňujícího to teda není. Pokud mluvím. Během deseti minut pod tíhou toho všeho dokázat, že já jsem ten člověk. Je to asi pocit sportovců, kteří zůstanou pod podiem. Hořkost, ale nejhorší je to zklamání sám sebe. Můžu číst kvanta pouček, ale tohle se asi obrousí až zkušenostma, bohužel. Kolik takových šancí mě to ještě bude stát? A jsem ten člověk? Dozvíme se v průběhu večera. :-)

Ať slunce pálí do Písku

Mon, 31 Oct 2011 21:33:04 +0100

a tebe mám na blízku.

Takže. Že je lichý rok a vše jde podle plánu nemá cenu pořád zmiňovat. Měl bych tu tedy ještě dodělat nějaký úkol (tímto se snažím rozmělnit plitké pomluvy, že právnící nic nedělaj, které se nedávno objevily na jednom blogu* ), ale vzhledem k tomu, že právnický profesi budu navždy nejblíž při sledodování Suits, to prostě počká.

Možná, že život je hledání. Nebo hořký. Nebo Good. Můj život je všechno i nic, někdy závazek, ale v poslední době naprostá lehkost. Lidská povaha má tendenci si na to zvykat, a proto je dobrej nápad se trochu zastavit a napsat si to tady.

Mám skvělou holku. Společně se státnicema je to věc, kterou pořád nědokážu pochopit a denně se divím. Celej gympl jsem to měl s holkama hodně marný, což mi teď připomněla procházka pro městečku, kde jsem strávil snad ty nejlepší léta z nejhoršího období dospívání. :-D A teď mám někoho, kdo mě naplňuje sebevědomím, že mám co nabídnout a někoho, kdo to dovede ocenit. A dokonce v jedné osobě. :-) Kdo ví, kdy mě nechat myslet si, že vše mám pod kontrolou a jsem ten správný ochranář, a kdy si chci prostě položit hlavu. Trochu zvažuju jesti o tom psát, protože to je ta pravá intimita a né sex, ale když si tak lehnem, je to jako bych byl Iphone v dokovací stanici.

Navíc se nehádáme už rok a půl a nebojím se že to zakřiknu, protože Bulánky už hrát nebudem a všechno bude fajn. :-D Já nevím jak to popsat, jsme taková konzumní společnost, nic nevydrží o moc dýl než má záruční lhůtu, všechno se mění - ale můj život se nebezpečně blíží ideálu. Myslim, že jsem to vzal docela hopem a že možná to je moje nadání, dělat si život dobře s minimem průserů :-)

Každopádně kromě toho, že mi Klára udělala nejlepší enduro fotku, kterou uvidíte na konci tohoto článku jako odměnu za jeho přečtení, faktu že už ji bylo 20 a tak se u ni snad nevyskytne to, co postihuje dospívající ženskou populaci napříč republikou, a taky toho, že jsme si k Vánocům dali dovolenou ve Vídni (a tím tak slavnostně zahajujeme poznávání světových metropolí, protože už mě nebaví prodírat se tím přeplněným Staromákem, ale chci to být já, kdo se motá místním pod nohy s foťákem, zírá do mapy a snad jednou - sedí v těch restauracích :-)). Tak kromě toho všeho, jsme byli opět na Klusovi a to na nejlepším jeho koncertě vůbec. Už tam párkrát zaznělo, že chvála každýho chlapa a teď když mi jedna holka z YT posílá videa, který natočila, mi také řekla že je jako fakt super že jsem kluk a fanoušek Tomáše. A jako doprčic proč né? Samozřejmě že na něj žárlím a nesnáším ho za to, ale to mi nezabrání abych ho obdivoval, protože to je to, co si zaslouží. Tím, že jím (:-)) s Klárou docela žijem a že se na Moravě zpívá kdekoli večer sedíme s kytarou, mi přijde že to je obrovský fenomén, ale možná zas tak ne. Proto mi dovolte apel - dejte Klusovi šanci! A doufám, že i když každej má rád muziku jakou chce, i punkovej týpek nebo ten nejvíc underground hipster dokáže uznat, že tenhle kluk něco umí. Protože i když muzice nerozumím a nechápu moc tu kulturu pod tím, tak to co předvádí hlavně na živo by mělo jít napříč vším. Třeba Xindl má taky skvělý texty a taky upadl v nemilost pubertálních holčiček, i když podle mě jeho texty jsou o úplně jiný skupině lidí a problémů (a za trest jim pak dělá podpisy na intimní místa, zm*d!), ale není to ono. Ten je prostě dobrej, ok, ale "jen" muzikant.

Poprvé jsem byl čistě jen na jeho koncertu a věřte nebo ne, měl skoro tři hodiny. A není to žádnej Lunetic s kytarou a kdybych musel volit dám radši peníze za to, vidět ho znovu, než do nádrže motorky. Je to hudebník, je to herec, je to komik - je to umělec. Že u toho vypadá dobře a je idolem 14 je takový collateral damage (nemam rad anglicky slova v clancich, ale nevim jak se to rekne cesky). Jak pracuje s publikem, jak si dovolí 4 minuty živě z patra rýmovat, jak si dělá srandu ze všech a všeho. Ano, možná ho nepokrytě adoruju, ale poslechněte si Ninu, nebo celou ruskou 4, koukněte na jeho improvizace na YT. Zachraňuje češtinu pro mladý generace, ukazuje její zapomenutou krásu tak přirozeně, že stačí jeden koncert a den potom mluvím jako bych dočetl Shakespeara. Po tom koncertě, ze kterého nás asi 10minut vyprovázel improvizovanou písní, ve mně byl tak skvělej pocit, že jsem byl u toho, že tohle není jen koncert, tohle je řemeslo nebo jako divadlo Na Vinohradech a pokaždý jiný ale stejně skvělý. Chtěl bych s ním, s nimi, zajít na pivo, i když by semnou nikdy nešli. Cítil jsem se tak dobře, že jsem se po definitivním konci vyhoup na podium a vzal si jeho rukou psaný playlist, kterej tam ležel. Nepřemýšlel jsem o tom, navíc jsem věděl, že kámoš taky takový playlisty od kapel má. Když jsme vydrželi hru nervů a matoucí hasiče a dočkali se jeho příchodu na autogramiádu, co víc by mohlo být, než podepsaný playlist - a teď přišel jedinej kal toho večera, kterej mi docela vzal vítr z plachet. Naštěstí jsem se z toho za pomoci mojí Kláry vyspal, ale překvapivě kluci na moji trofej nereagovali úplně pozitivně, i když to vzali s humorem. Dílo zkázy ale dokonala jejich managerka, která je teda pěkná pí.a a i když chápu že si to nemůžou asi úspěšně dělat všechno sami, takovouhle úču bych nad sebou asi nesnes. Ta mě teda zjebala, že playáky se neberou a kde že sem to viděl. Tak to mám za to. Příště už to neudělám, slibuju.

Tak a tady ta slíbená fotka. Historka k tomu je prostá, přivezl jsem si Kláru na louku za účelem nějakých hezkých fotek. Plán byl že projedu bahnem a trochu to cákne, leč neodhadl jsem hloubku louže a výsledek už vidíte. Tohle je enduro.

Hitparáda pokračuje

Sat, 22 Oct 2011 20:27:51 +0200

Něco ne úplně pro každýho - Pornophoniq: Sad robot.

A tak trochu něco jako Passenger - Mick Harvey: Out of time man

News feed

Tue, 11 Oct 2011 20:06:32 +0200

Líbí se mi ta orgasmická reklama na G2 od Komeční banky. Když jsem to viděl poprvý, tak jsem se fakt zasmál. Geniální.

Jsem trochu v šoku z odsouzení Ukrajinský expremierky na 7 let. Dám ještě šanci odvolacímu soudu, ale buď jsem podlehnul těm jejím copánkům a nebo je tam něco špatně. Přijde mi to moc blízko Evropě, abysme tohle v roce 2011 přešli, ale asi je to zase moc blízko Rusku. Jestli ji fakt zavřou, tak všechny ty slavný preambule a charty a listiny můžou jít za ní. A Amnesty International taky, kde sakra jsou? Já vim - postávají u metra a hledaj příspěvky, aby mohli platit lidi, kteří pro ně hledají příspěvky.

Před školou jsme měli velkou výstavu, no spíš kampaň, od lidí z stopgenocide.cz proti potratům. Měl jsem tuhle otázku docela vyřešenou, takže mě docela pobouřily ty fotky, přirovnání k masovým vraždám a aktivistický kecy. Přišlo mi to zbytečně brutální a kontroverzní a měl jsem chuť jít to zakázat. Pak jsem se díval na ty jejich stránky a viděl to video, který bych vám moc nedoporučoval. Nicméně, trochu mě to vykolejilo a říkal jsem si že to není možný. Bohužel letmej průlet wikipedií mi potvrdil, čemu jsem nechtěl uvěřit. A musím uznat - mají pravdu. Nevědomost není argument a rozhodně to není tak černobílý. Nadruhou stranu, je to jako s prohibicí - určitý procento lidí by to stejně vyhledávalo a ilegální zákroky by mohly být ještě horší zlo. Ale opatrně, no.

Do práce mě nevzali. Ne že bych se z toho hroutil, představa že bych svůj čas dělil mezi školu a práci a pak večer usínal u zpráv mě trochu děsila, ale mám pocit, že čím dřív se zadrápnu, tím líp mě to může vytáhnout, no.

Zjistil jsem že tři dny v týdnu mám školu na 8, to je rekord od gymplu. Vstávání je sice na prd, ale přijde mi, že pak má den daleko větší řád, jsem míň ospalej a prostě jedu v rytmu (života :-)).

Jeeeh, teď měli Simpsni jako úvodní scénku klip na Keshu. :-D

Viděl jsem přijít podzim, a to jako fakt úplně hmatatelně. Byli jsme na Tmobile back to school, což byl koncert Horkýžů a Polemicu na výstavišti a hlavně zdarma, což vytvořilo docela silnou kulisu a atmosféru. Ne že by to bylo úplně na triko, ale na to jak pozdě večer bylo jsem si ve frontě na pivo říkal, že i když ty krásný dny babího léta už končí, ale pořád je to oká. Čekali jsme na Komplikovanou, kecali a pozorovali lidi. Semtam káplo, ale pořád ne a ne se rozpršet. A najednou, přišel podzim - zvedl se vítr až jsem se bál o ty stany s pivem, všude lítalo listí a déšť šlehal pěkně zprudka. Pořád ještě bylo trochu teplo, ale liják se zvětšoval, kapela začala balit a tak jsme se všichni rozhodli pokojně a jednotlivě odebrat k připraveným autobusům. Najděte 3 chyby. :-D Lilo fest, ale na první zastávku jsem to neviděl, protože bych se nevmáčk. Druhou jsem nakonec taky vzdal, protože už jsem docela byl mokrej a tak šel na metro. Nedošlo mi, že to metro přijede právě od Holešovic a hned jak jsem ho viděl, vybavily se mi ty videa o těch indických vlacích. :-D Na štěstí předemnou vystoupili asi tři lidi a já jsem se rozploštil do dveří a spokojeně odjel. A ráno na to už tu byla zima, déšť a kašel všech a všude.

Taky jsem vám asi neřek, že máme psa. :-) A to už skoro tři týdny. Je to malý štěně od Cedrika, jmenuje se Ritchie a bude to pěkně inteligentní hajzlík. Je to naše první štěně a musím říct, že teda ty klasický problémy se nás vůbec netýkaj. Když chce ven, tak začne kňučet a prostě se s nim dojde. Maximálně si občas ukrůpne z radosti a nebo symbolicky, aby se nezapomnělo, že je štěně. Ale je spousta starostí s tím spojených, o kterejch vám nikdo neřekne. A je dobře že si tim projdu než budu mít dítě :-D Prostě - je to nepopsaná kniha a vy jste jediný, co na světě má. A díky Kláře (a taky zkušenostem s Cedrikem, i když to byl nejšťastnější pes na světě! :-) )mám docela velký ambice. Jen nevím, jak to všecko zvládnout, jak mu v hlavičce neudělat maglajz a mít z něho kámoše. Zatím mě teda pořád kouše, tak snad je to dobrý znamení.

S Husabergem zase nějak bojuju, teď navíc jedu na víkend na Moravu, takže já snad to enduro na podzim ani nestihnu.. jsem ocas, snažil jsem se nastavit ventily, podle rad i videí to měla bejt brnkačka, ale není to zas tak úplně easy věc, respektive - je to snadný, ale při chybě se to fatálně projeví. A vzhledem k tomu, že nemám moc peněz, jsem tu tíhu neunes a nedokázal se rozhodnout jak je to správně nastavený. Navíc jsem tim promrhal dvě hodiny co jsme mohli bejt s Klárou spolu a pak jsem ještě totálně nestíhal odjezd do Prahy. Prostě fail - fail situace. Ale už bych si docela sjel...

A jak se máte vy?

Takhle malinkej

Thu, 06 Oct 2011 16:17:08 +0200

Když mi v pondělí zazvonil telefon, byl jsem rád hned ze dvou důvodů. Za prvý, že mě pozvali na pohovor, a za druhý, to jsme ocenili s Klárou oba, že nezazvonil o 10 minut dřív. :-D

Schůzka. Studovat jejich stránky, procházet vlastní poznámky z hodin, neustálý nacvičování otázek a odpovědí. Oholit, umýt, vyfénovat, ostříhat nehty, vyčistit zuby. Oblek, černý ponožky, slídy na papíry, všechno do desek. Dopnout kalhoty, uf. Hlavně přijít na čas. Jsem tam o 30 min dřív. Procházím se a větrám. Obleky fakt vymyslel nějakej chytrák - v zimě kosa a v létě horko. Odhaduju v kolik je adekvátní přijít. Prohlížím si každýho kdo jde kolem po Vinohradské třídě a doufám, že to není osoba, se kterou se za pár minut uvidím u jednoho stolu. Snažím se přesvědčit se, že nejde o nic, ale přece jde o všechno! 13:51, jdu. Recepce, schůzka, jméno, prosím, 4.patro. Díky bohu za výtah, zvonek, recepce, zasedačka, snad jen vodu, děkuju. Čekám. Hlavně si stoupnout! Stoupnu, počkám s rukou, potřes, sedám.

A pak? Úplně normální rozhovor, možná mám pocit, že se mě slečna snažila zachránit a varovat před "paní advokátkou". Snažím se být stále na pozoru, ale asi zbytečně. Probrali jsme náplň práce, ptala se na pár věcí, který mám v CV úplně nakonci. Žádný personalistický Jaké tři vlastnosti byste sobě vytkl a Proč bychom měli zaměstnat právě vás? Mám pocit, že už dávno ví svoje. Prostor pro mé dotazy, děkuju nashle.

V úterý nebo středu se ozve. A nebo neozve, ale to je jedno. Mám to za sebou, zase novej kus světa. Jestli tam chci dělat, i když jsem se nedozvěděl nic oslňujícího? Chci. Protože nemám tátu advokáta, tady začíná cesta smrtelníků. I když všem pro smích, i když za půlku peněz co bych měl za práci co dělá Klára a tak strašně daleko od toho, proč jsem na právech. Ale konečně bych to viděl a byl součástí toho a mohl si to napsat do CV, až opravdu o něco půjde. Pochopil jsem to. Je třeba se pohnout, studovat práva a mít FCE? Supr, tak před třema roky. Je nás armáda, všude v ČR a jsme stejní jako kloni. A i když je na živo možná někdo lepší, někdo hezčí a přijmu-li hříšnou myšlenku, že jsem sympatickej a pro práci použitelnej, pořád je tu to CV, který otevírá dveře. Možná, že nás na gymplu bylo 10% národa. Elita. Supr. Nedostat se ale na VŠ? Jsi nic. Práva, totální úmrtnost u přijímaček, dostat se? Supr. Mega elita. Aha, nás je tu tisíc. Udělat státnice? Supr! Aha, oni už je maj taky. Prostě - i když dejme tomu že ve společenským žebříčku se pořád pachtim někam vejš, taky se pořád mění ta optika kterou se to hodnotí, uzavírá se ten průzor a zase jsem nula. A nuly nemaj tři děti a barák s velkou garáží na zahradě, auta a spoustu motorek. A já asi nechci bejt nula, no.

A krom toho vypadám v obleku fakt krutopřísně :-) A do toho jsem začal koukat na seriál Suits, samozřejmě není o ničem jinym než o 2 úžasných, brilantních a motivujících advokátech. Akorát jeden z nich nemá titul :-D

Neporozuměn

Thu, 29 Sep 2011 21:21:36 +0200

Buď přicházím o rozum a nebo ho ještě zdaleka nemám, ale přijde mi, že ještě poslední zbytky toho naivního dětskýho chápání mi dovolují se pozastavovat nad světem dospělých.

Mám pocit, že všichni zapomněli. Asi je to tím romantickým věkem ve kterým jsem se octnul, příliš starý na hlouposti a mladý na ten jejich obecný rozum. Autorů jako já je plná čítanka, prostě se to tak někdy sejde, že si člověk myslí, že jen on to ví/cítí nejlépe. Ale jak si to nemyslet?

V Praze jsem co se týče bydlení vsadil na koně, který to letos asi nevyhraje, a tak jsem zůstal někde na půli cesty.

Být sám, nebylo by to špatné. Blízko centra a školy, za málo peněz a klídek. Jo, takový to mělo být, tak sakra proč není? Nemůže, nebude to domovem dokud mi bude tisíckrát vtloukáno do hlavy jak se k majiteli bytu chovat, jak nic nenarušit - a přitom právě vlastně ani nikdo neví, jestli mu to či ono vůbec vadí. Ale chápu to - v 45 už to spolubydlení není takový vzrůšo jako náš kutloch na Palmě a nerad bych někomu něco zkazil. Každopádně, tímhle mizí všechno kouzlo a já nebudu nikdy doma tam, kde se budu muset ptát, jestli u mě Klára může spát.

A ať jsme spolu klidně každej víkend (což nebudem), takhle já žít nechci. Máme školy úplně jinak, budeme snad oba mít práci a hlavně bude zima. Nebudou Vyšehrady a Letná, bude hnus a maras a nebudeme utíkat do kaváren nebo kin kvůli tomu, že nemáme kam jít. A když se ohradím nebo si postěžuju, čeho se dočkám? Jen jsem zíral, jak mi s úsměvem tvrdí, že si taky musíme být vzácní, a blahblah. Chtělo se mi křičet Copak to neznáte? Jak je to možný, že zapomněli na to jak vzácný je spolu usínat a budit se, mít husí kůži vzrušením z dvou propletených těl? Jak vzácně pomalu běží čas, když spolu nejste? Zní to tak šíleně pateticky, ale jakoby fakt nikdo nevěděl, jak se máme rádi. Vidím v těch jejich pohledech takovej nádech přezíravosti, jako by si mysleli takovejch ještě bude, takový to jasně malej, to víš že jste jediný na světe a že vám to vydrží. Nasrat! Kdo to v nich umlčel a skončím tak taky? A nebo - ještě hůř - nezažili to? Tím spíš bych si to měl užívat každým dnem. Přijde mi, že to šíleně letí a mám strašnej strach, že to nestíhám. Nemyslím život, ten, uvědomím-li si, že jsem ve čtvrtině, bude ještě dost dlouhý, ale tyhle studentský léta, tu bezstarostnost. Minulej článek snad naznačil, že začínám budoucnost trochu brát vážně, ale to neznamená, že teď chci něco přeskočit. Neupínám se na žádný lepší zítřky, mně je dobře teď a tady a chci si to užít! A proto, trochu sobecky, nechápu tu "nepodporu".

Vím, že mě rodina má ráda a díky tomu že jsem jedináček širokodaleko, tak jsem vždycky k velké trojce (Vánoce, narozky, svátek) dostal víceméně vše a někdy i něco na víc. Není moc věcí který by mě mrzely víc, než ty dárky, který jsem dostal a třeba se úplně netrefily, protože vidím za tím to shánění a díky rodinným citům, který se ve mě probouzej, dobře chápu ten láskyplnej vztah rodiče s dítětem. Děkuju jim za všechno a mám rád i je, i když oni sebe už ne.

A najednou nevím. Je špatně, že prázdniny nestrávím v práci, abych měl pak dost peněz na - učení v průběhu roku :-). Je špatně, že jedu na dovolenou autem a radši mě pustí s nejistou řidičkou v nejistym autě, než aby mi půjčili svoje. Roztomile mi říkají Hlavně tu školu, ale že bych pak mohl žít naplno když si vše splním? Pěkně výchovně, za svoje, já to chápu, ale čas běží a mně je to líto. Vím, že spousta lidí se má mnohem hůř než já, ale byli to taky oni, kdo mi vždycky říkal ať se srovnávám s těma lepšíma, když jsem hrdě hlásil, kdo má z toho diktátu taky 4 jako já :-D. Jsem pyšnej na Kláru a spokojenej se sebou jak jsme tohle léto zvládli a užili si každou SVOU korunu. Ale mrzí mě ty příležitosti, který jsme a budeme muset oželet kvůli věcem jiným. Jistě, je to výchovný, vážit si, a tak, ale to není volba mezi kalbou v pátek a sobotu nebo pátek/sobota. Chceme poznávat, chodit za kulturou, jíst jako lidi a být spolu. Je to rozmazlenost? Máme se kát?

Prosím blog.cz, aby to tady zůstalo, abych si to přečet až budu rodič a až uvidím, že mám fajn dítě (ano, hrdě si myslim, že jsem docela elita potomstva) tak mu pomůžu. Nejen v tom, že budu-li moct mu zaplatím vše zdravé a vše výchovné (což neznamená, že si toho nevážím, i když to někdy beru jako samozřejmost), ale že mu pomůžu, aby žil. Kdo líp, než dospěláci, má vědět, že teď je ten čas? Že až si to budu moct dovolit sám, už to (třeba) všechno bude tak smutně jiný? Už to budou jen 4 týdny ročně, budou to starosti, budem líný... Až mi bude tolik, tak budu mladým hořícím milencům vyprávět o vzácnosti a to už, dámy a pánové, bude

konec.

Sklizeň

Mon, 26 Sep 2011 21:11:17 +0200

a jak řekl, tak udělal.

Jak jsem mohl z lenosti zapomenout na to, jak chutná hudba. Otevřel jsem oči a všude kolem jsou tak nádherný věci, až se mi tají dech. Nikdy jsem nepochopil ani princip akordu (což zas není moje vina, na flétně/KLÁRIneru se to zahrát nedá, ale stejně). Noty jsou jedna věc a text druhá a když se povede, je z toho dobrej počin. Ale mě fascinuje ten druh hudby, kdy to není o nástrojích, hudba která vzniká z nekonečných možností jedniček a nul, a tím rozhodně nemyslím techno shity.

Protože to jsou pro mě geniové s obrovskou fantazií a talentem, když dokážou nasamplovat takovou muziku. Králem tohoto jest třeba Moby, žejo, ale strašně se těšim i nanový Coldplay, protože na začátku Paradise tam zazní prostě takovej jemnej dubstepovej nádech, a to je naprostá pecka. Takže první video je takový to trochu zajímavý, a druhý je zástupce klasický ostrovní kytarovky a to já taky rád. Nastahoval jsem toho už spoustu ale tohle je jen začátek. Jsem zpátky a připraven najít svoje nový hity! Dobrou chuť!

Prázdno je třeba zaplnit

Wed, 21 Sep 2011 12:44:32 +0200

OK tedy. Racionálně smýšlející inteligentní a pohledný člověk jako já si čas od času musí uvědomit, že život není takový peříčko jak by se mohlo mlaďoučké hlavičce zdát. Respektive jak asi poslední půl rok žiju. No, možná dýl, tak od státnic. A že třetí rok je ta vůně spojení "dostal jsem se na práva" trochu vyčpelá. Faktem je, že od gymplu jsem línější a línější a dělam naprostý hovno, akorát si to umím krásně zdůvodnit.

Upřímně, já bych nic proti tomu neměl, kdyby tak celej svět byl nastavenej. Ale on není a to ani zdaleka. Baví mě věci který stojí peníze a přijde čas, no už tu možná je, kdy se mi přestane dařit tahat prachy z rukávu jako doteď. Třeba si vsadit na 6 zápasů a vyhrát 1600 za dvacku :-D. Opravdu rád bych byl jen s Klárou a jezdil na motorce a chodil do kina a můžu si na to pujčovat u providentu pár let než to sklapne. Nejvíc mě děsí, že bude hůř. Že za dva tři roky mě to vyplivne a když už se budu muset stavět na vlastní nohy, chtělo by to přestat jezdit na vozíčku a začít aspoň chodit po pokoji.

Vždycky jsem tvrdil, že chci být zaměstanec, protože mě lákají ty BENEFITY. Soukromníkovi nikdo nedá stravenky, mobil, auto a spoustu dalších hustých věcí, který v očích 21 letýho kluka jsou vrcholem luxusu. Jenže rejže. V Chrovatsku jsem trochu přemejšlel, jak to asi bude až začnu pracovat. Hajpr, který tohle léto má nedobrovolně dovolenku, říkal že to je jsou jeho vlastně první prázdniny. Když jsem byl na Moravě, viděl jsem jak si Kláry máma (osvč) prostě tvoří čas jak potřebuje. Trochu mě to nahlodalo a když jsem v Chorvatsku viděl, že jsme měli net a že net vyřeší všechno, kromě oficiální dovolený, došlo mi jediný. Je třeba být vlastním pánem. :-) Ale to nepujde hned, bohužel.

Každopádně už bych opravdu rád někde začal dělat a to ani ne kvuli penězum, ale proto, aby moje CV nebylo tak žalostně prázdné, abych konečně pochopil právo a ne ty kecy co nás učí. Jakmile jednou vystoupím z tohohle poklidnýho stínu už nebude návratu, ale zase se zvětší šance, že v něm nezůstanu navždycky. Stačí pár dní v Praze a láká mě ten jinej svět. Jděte se přes poledne projít centrem. Líbí se mi ty telefony u ucha a útržky který zaslechnu, líbí se mi ty obleky a ty pracovní obědy, podávání rukou a obchodní úsměvy. Děsí mě to i láká. A pak být sám sobě šéfem a pánem svýho času a když budu chtít v pátek volno tak prostě nevydělám, ale odjedu...

No, trochu mě to odválo. Každopádně - dokončím si reprezentativní životopis a aktivně to začnu řešit a to nemyslim jako frázi že zhubnu :-D A dodělám fotky z Chorvatska a velký obrovský předsevzetí je, že zase začnu žít hudbou, je žalostný jak mě nedostatek materiálu nebo přehrávače úplně zničil vkus, ale chci, chci zase zpátky na ostrovní muziku a indie pecky a ne poslouchat E2....

Je mi prostě tak nějak až trapno z toho jak se flákám, že by zástupce lidský rasy měl dělat něco víc.. a hlavně čím dýl to takhle pujde, tim horší to budu mít dál. No, novej telefon s internetem tomu moc nepomáhá, ale jak jsem se sám přesvědčil, chci to hlavně na práci a hledání informací, žejo :-D A nevim co všichni maj proti Symbianu, je to supr a Swype psaní sms je to nej co jsem kdy zažil.

Soletky s nutelou

Sun, 18 Sep 2011 23:16:36 +0200

Dalo by se toho tolik napsat o Praze, Moravě a hlavně Chorvatsku, ale stejně myslím jen na tu jedinou spojnici toho všeho, moju Kláru.

Nevím, kolik vztahově pokročilých to tu čte, nevím, jestli si všechny páry říkají že mají TOHO pravého, ale upřímně - ve svym okolí mam tolik kulhajících vztahů, že mám o nás docela valné mínění :-). Možná je to jen ukázková zamilovanost a růžový brýle, ale co když ne? Já jsem skvělý, ona je skvělá, co taky čekat. :-)

Všechno jsme to zvládli. Opravdu všechno a jsme silnější než kdy jindy. Miluju každou maličkost, jak se jí zvedá špička nosu, když mluví, jak si sedá na pokrčenou nohu a jí jogurt, jak přitahuje pohledy když spolu jdem a já se tak cítím jako frajer a spousta dalších záblesků, ze kterých je ta nádherná mozaika našeho vztahu.

Přežili jsme 3 týdny (?) téměř nonstop v kuse a jediný následek z toho je, že teď cítím jen prázdno, i když jsme od sebe pár minut, ale nejsme SPOLU. Nepřipouštím si myšlenky na následující půl rok a chtěl bych jedináčkovsky bulet, že je strašně nefér, že nemám svuj byt nebo dost peněz na to, abysme bydleli spolu (bez morfa :-D). Vím, že to jednou může být, ale to už bude jiná voda v řece, už to nikdy nebude teď.

Věřím, že si to nezkazíme ani jeden z nás, věřím, že se nenechá sbalit ani od Kluse (protože nosí žabky, nezapomeň :-) ), a tak ten strach, kterej nelze personifikovat, alespoň vkládám do iracionálního strachu z blbý náhody. Nějaká pěkná tragická tečka, to by mi fakt zkazilo den.

No, nemá to moc hlavu a patu a co taky čekat - moje nejoblíbenější činnost v poslední době je mačkání, tulení a dělání debila výměnou za úsměv na těch krásných rtech. A jelikož si za týden bereme nové štěně, asi to se mnou nebude lepší. To bude tím, že s náma byl Marchello Amorek :-D. Ne, nejsem chlap. Jsem kluk a mám holku a máme se rádi. Muž budu, až budu hledat ženu. Myslim, že jakmile se to začne nějak mixovat, nebo hrát na něco jinýho, může to být na škodu. Nevím jestli někdy vůbec dospěju, ale snad jo. Asi jo. Třeba až budu táta.

Ještě že aspoň začne škola, třikrát hurá, budu třeťák.

Zkusím sepsat nějaký serioznější report z Chorvatska, ale máte jet s náma a mít to z první ruky.. :-) Navíc tajně doufám, že si Klára najde čas to celý sepsat a tak bych to rád nechal na ní, protože když si vemu jak dokázala ve svém článku vyjádřit moje pocity z pádu hokejového letadla, nemá cenu se tentokrát ani trapně pokoušet.

A závěrem mě tak napadlo, že bych chtěl všímavým a hloubavým čtenářům a čtenářkám (věneček zabil :-D) marhelu sdělit, že jsem a vždy jsem byl sexuálně funkční, což může doložit nejen Klára, ale i spolubydlící a chyba tedy nebyla na vysílači. :-)

Naštvaná marnost

Wed, 07 Sep 2011 23:07:02 +0200

Je toho všude jako moru, ale to už nikoho do života nevrátí. Pieta asi nikomu nic neříká. Je mi to tak strašně líto, ale tak nějak uvnitř a ne NA ZDI.

Zvlášť když si člověk pamatuje ty rozhovory po zlatě 2010, ve kterých oba mluvili o ženách, čerstvej táta Marek se chtěl vrátit do Čech k rodině. Umírá spousta dobrejch lidí, holt tady o těch se víc ví, ale dávali tolik radosti že ten smutek zákonitě musí bejt větší.

Mrzí mě to hodně.. lepší v Boha nevěřit a smířit se s náhodou, než se ještě ptát proč. Na to není odpověď podle mě.

Hoši, děkujem.