Fallenfoto - Články

Mládí vpřed

Sun, 15 Apr 2012 12:55:40 +0200

aneb zamyšlení nad dnešním světem.

Jesliže přijmeme naší hrdou západní civilizaci.. no západní, pro USA moc západní asi nejsme, takže řekněme euroamerickou, prostě vrchol všehobytí zhmotněný do druh homo officis... jako tedy ten správný způsob žití, pak je tu stále ještě spousta rozdílu i uvnitř kultury samotný. Jeden prvek si myslím, že je v Česku celkem akcentovaný a vzhledem k historickýmu vývoji je to i pochopitelný.

Samozřejmě na to pujde odborně hledět až s odstupem, ale jestliže každá generace dostane nějakou nálepku, myslím že ta moje by byla dost dobrej materiál na takovýhle zkoumání. Vždycky jsem si myslel, že vyjma hnutí hippies jsou to kecy a každá generace je skoro stejná, ale tenhle článek ve mě probudil uvědomění si, že byť jsou víceméně epochálně nedůležitý věci, je to mozaika blbostí která dohromady dává můj život, protože co je život jinýho než odvijející se role popsanýho papíru. Takže toliko k minulosti mojí generace - pokud ten článek nechápete, tak jste prostě jen příliš mladí nebo příliš staří.

Otázkou ale je, co nás čeká dál a v tomhle bych řek, že budeme trochu průkopníci. Nechci nějak šťourat do dob, který jsem nezažil, ale život pod vládou jedné strany stál sice za hovno, ale přijde mi, že dnešní kultura zaměřená na úspěch je v lecčems daleko víc šiběniční. Prvně jsem si toho všiml u motorek - když jsme začínali a bylo nám 16,18.. přišli jsme do kontaktu s daleko staršíma lidma, ale protože jsme všichni jeden gang a patříme k sobě :-) tak se víceměně tyhle rozdíly brzo setřely. No a pak jsme začali chtít ty jejich motorky, žejo. A tak se stane, že v nějakých 20 letech jsme měli motorky, na který starší generace dosáhla až daleko později. To samý s autama. Kolik z nás mělo svoje auto ještě jim nezaschlo razítko na řidičáku. A i když postarší, pořád moderní auta. Táta měl první auto, Š125, v 28. Bydleli na kolejích a v panelácích a my máme pražský novostavby. Ale to ještě není to hlavní, tohle je prostě vývoj a posílení bohatství střední třídy.

Celkově se však podle mě změnilo nahlížení na lidi starší/mladší co se týče blahobytu. Podle mě takový ty určitý sociální statusy přicházely až s pozdějším věkem, kariérní růst jakbysmet a respekt úplně nejvíc. Jak je tomu dneska? Ačkoli se posunuje věk odchodu do důchodu a společně s tím naštěstí i průměrný věk dožití, hranice kdy se starší lidi začínají bát o svoje pracovní uplatnění je pořád níž. Přes 50 let už nikdo výpověď radši nedá, protože kdo by ho na těch blbejch patnáct let přijal, žejo. Místo toho firmy dávají důvěru mladým energetickým a všehoschopným hejskům, kteří absenci jakýchkoli znalostí doženou přemírou snahy. A co naplat, že za dobu, než by stařík šel do důchodu, taková firma přechroupá takových vycházejících hvězd třeba i deset. Je to tím, že zatímco pomalu dosluhující generace kolem 50 byla ještě poctivě vychována v dobách minulých a hlavně, většině s revolucí ujel vlak. Zatímco generace husákových dětí, v divokých devadesátkách ještě poháněná hormony mládí, využila své šance, oni jsou zvyklí mít jedno bydliště a jednu práci na cělý život. Stačí se podívat na českou byznys scénu, byť i tu mediálně nechvalně známou (protože narovinu přiznám, že zas tolik to nesleduju, abych znal ty čestný managery) - Kellner, Bárta, Pítr, Komárek, a tisíce dalších TOP managerů pod 40. Plus třeba rozhovor s majitelkou nejlepší advokátní kanceláře v ČR, kde řekla, že když advokát se nestane partnerem do 40 let, že je logický že odejde, protože mu to už nemá co nabídnout. Já si ale myslím, že na západ od nás to není až tak horký. Nebo mám takovou vizi, že by lidi kolem 50 let měli být na trhu práce nejcennější. Protože zkušenosti se nedají naučit nebo koupit a když se podívám na sebe, mám před sebou sakra dlouhou cestu, než se nebudu stydět nabízet svoje služby sám za sebe a za těžký peníze.

No, ale není tomu tak. Třiadvacetiletý lidi radí dvakrát starším, jak naložit s jejich penězi. Po dvoutýdením školení. Mládí je trend, mládí je úspěch, mladým patří svět. Ten současný. A co naše generace s tím?

Podle mě vzniknou tři proudy. Ten první, který na sobě cítím nejvíc, se bude snažit dostihnout ten dávno ujetý vlak. Někteří z nás skončí s dluhy v likvidaci, někteři opravdu uspějí. Zbytek bude muset bolestivě pochopit, že drahý auta a domy nepřijdou tak snadno, jako mobil v osumnácti. Snad ta motivace zajistí, že z nás vznikne poctivá střední třída, která si bude moct dovolit dvě auta, tři děti na škole, průměrnou dovolenou a skromný dům. Ten myšlenkový přerod ještě bude hodně bolet, zvlášť pro mě, který se ve studentskym měřítku vůbec nemá špatně. Ale dobře vím, že stačit mi to navždy nebude.

Druhý proud měl to prvotní štěstí, že jejich rodiče se uměli svézt na kapitalistický vlně a dostatečně rodinu zaopatřit. Pro ně je ale riziko daleko větší, protože zatímco pro nás je tenhle svět motivující, pro ně je to standart. Troufnu si tvrdit, že my se dokážeme smířit s tím, že nedoskočíme tak daleko, zatímco oni můžou jen padat. A spousta znich, držena v umělém vakuu, netuší o světě vůbec nic. Buď je jejich rodiče dobře zaopatři i na zbytek života a nebo pánbů s nimi.

Třetí skupina, mně nejvzdálenější, ale to neznamená že nepočetná, si k tomuhle proudu vytvořila přístup přesně opačný. Pohrdají fotrem pracujícím 10-12 hodin denně ve značkovym obleku, vysmívají se jeho úspěchům a slovníku (a nechápou že to dělá pro ně). On zas nechápe je a neví, kde udělal chybu, když vůbec nebyl doma :-D Jsou hrdí na svůj odpor a třeba ten život fakt spokojeně proflákají. A nebo se vás jednou zeptají, jestli k tomu chcete i hranolky.

Co s tím? Snad se to trochu uklidní a zase se objeví lidé s vlastním podnikem vypracovaným pomalu a od základu jako třeba Jančura. A rychlokvašky splasknou stejně jako jejich finanční bubliny. Jenže je to samozřejmě těžký, jak v takové kultuře vychovávat někoho s tím, že teď by měl dřít a jednou se mít dobře (takovej asi trochu japonskej styl), když všichni (a já hlavně :-D) se chtějí mít dobře teď. To podhoubí, aby z něho vyrostli lidé, jejichž vrchol nastane v 50,55 letech, tu je slušně rozryto. Každej chce mít svý akvárko. Takže vlastně děkuju advokátní komoře, že mi zajistí, abych ve svých 30 letech začínal úplně od nuly. :-)

pan Límeček

Fri, 06 Apr 2012 20:00:59 +0200

Od posledního článku který jsem napsal (což navíc nebyl ten, který tu byl dlouho jako poslední, jak jste si z nápadně správně použitých interpunkčních znamének mohli všimnout, nepsal jsem ho já J ) se toho událo fakt hodně. Na jednu stranu by se dalo říct, že to samozřejmě probudí tak dlouho neukojenou touhu něco napsat a částečně to pravda je. Napsal jsem spoustu vět a souvětí, ale bohužel jen uvnitř vlastní hlavy při dlouhých cestách v MHD. Pod dojmem všech těch událostí jsem vymýšlel metafory, můstky a přirovnání, který přece NEMŮŽU zapomenout. Mohl. A o to frustrující je samozřejmě vždy znova začínat od začátku, protože i tak briliantní mozek jako je ten můj má omezenou zásobu zajímavých opisů jinak celkem obyčejného života - a když si je vystřílíte v hypotetických článcích v metru, těžko pak už něco tvořit opravdově. Naštěstí je tu moje milá a já vím, že by sem opravdu byla schopná dát něco tak kompromitujícího, co by způsobilo definitivní zánik tohohle důležitýho místa a věřím, že Vás všech 8 čtenářů by toho hluboce litovalo.

Na stranu druhou, všechno se děje v absolutní harmonii a souladu, jako by to tak mělo být od jaktěživa. Což je pro mě dobrý znamení, že ten život teda dělám správně, ale autorskou vášeň to zas tak moc neposiluje, neboť pokud je všechno v pořádku, tak je v pořádku si to užívat a ne o tom psát.

Tak předně jsem se přestěhoval, ačkoli celá akce kulový blesk byla opravdu třešinkou ledovce (to je schválně), ale o tom jsem tu asi psal-nepsal minule. I když ze začátku jsem potřeboval trochu času na usazení, teď už vim, že sestěhovat se s Klárou bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. I vzhledem k tomu co přišlo dál. Funguje to. V porovnání s klukama co semnou bydlí, je to úplně o něčem jiným. Máme nádherný pokoj, náš svět o 12m2, který jsme si vymysleli, vymalovali, zařídili a přivrtali J. Je to naše dokonalý místo a náš byt, je to druhý domov se vším všudy a doufáme že dlouho bude. Je tam i školka a základka, poliklinika a velký park a psí louka a tak nějak bysme tam asi pár let vydrželi klidně. Ať už teda bylo -20 a my neklepali kosu jako na Palmovce, nebo svítilo slunce a je 15 stupňů a my se jdeme projít k potoku a do tak hezkýho parku, jako jsem ještě nikdy neviděl a slunce tak teple zapadá a vy máte pocit, že teda na to že je vám 22 to docela slušně koulíte. Mám skvělou holku, která mě nepřestává bavit, rodinu, super byt, zábavnou motorku a - práci snů.

Po všech těch odpovědích na inzeráty a rozeslaných CV bez odezvy a zkažených pohovorech to prostě muselo jít jinou cestou a já se štěstím dostal do menší advokátní kanceláře. Už z první schůzky s mým novým šéfem jsem měl úplně jiný pocit než z ostatních velevážených pohovorů. Přišel člověk, který sice měl dost naspěch, ale věděl kdo jsem a co ode mě očekávat, aniž by se mě ptal, jestli "budu teda první právník v rodině". Během pár minut jsme si nastínili osnovu mojí práce a já si pamatuju, že už tenkrát mě zaujal, jak to říct, no asi jeho "drajv", prostě rozhodnost , suverenita, přehled. Vlastnosti který má táta, kterej si vždycky uměl poradit a všechno zařídit a já se snažim taky takovej bejt navzdory tomu, že brečim u filmů a píšu si blog. Po více než 200 hodinách strávených v týhle kanceláři už to můžu pojmenovat jasněji - je to leader (ačkoli nemám rád anglicismy, slovo vůdce by mohlo být tak trochu zavádějící :-D) a uznávám, že se mi naboural do života jako vzor, od kterýho se chci naučit co nejvíc a může mě nasměrovat na celý život. Já vim že to zní docela pateticky, patron a tak, ale situace v advokacii navzdory veřejnému mínění stojí pěkně za hovno. Obrovský převis poptávky studentů po práci nastavil celkem šikanózní systém vykořisťování a ždímání mladých právníků jako levné pracovní síly. Během studia se to ještě tak neprojevuje, respektive tady je vůbec boj něco sehnat, ale hlavní sranda přichází po tom, co slavnostně před zraky dojaté rodiny obdržíte diplom, na zvonek si triumfálně napíšete Mgr. a nastoupíte jako koncipient někde pod hranicí minimální mzdy. Tři roky se budete "vzdělávat", rozuměj pracovat od rána do noci, abyste byli milostivě připuštěni k advokátním zkouškám, který jsou záměrně tak těžký, aby si zkoušející (advokáti zastupující advokátskou komoru) zbytečně nepřidělávali konkurenci. No a navíc je teď snaha to prodloužit na 5 let, takže abych to srhnul, vyhlídky na práci v advokacii jsou tak do 30 let na hranici přežití a ani pak to není žádná sláva.

Rozepsal jsem se o tom tolik ale proto, že si za prvý chci postěžovat a všude to hlásat, aby si lidi už konečně přestali myslet, že práva jsou nějaký terno, jako když je studoval Kafka (a holku už jsem na to sbalil J ) a za druhý je až neuvěřitelný ten kontrast s chodem naší kanceláře a vztahem mezi mnou a šéfem. Nikomu kromě nejbližších jsem moc neřekl u koho vlastně dělám, protože faktem je, že někteří z našich klientů jsou mediálně celkem probíraný a on se svezl s nimi. Bál jsem se trochu šikmý plochy a absenci charakteru, ale realita je naprosto opačná. Ten čas co jsem pod ním strávil, jednání u kterých jsem byl nebo je slyšel a hlavně z komunikací mezi námi, kdy on tedy ke mně sestupuje z božského trůnu a já nervózně koktám, a hlavně taky naše firemní párty minulý týden, která byla naprosto legendární, to všechno ukázalo, že je to skvělej chlap. Nevím, jestli si to uvědomuje, ale pro mě je to strašně motivující a snažím se svoji práci dělat zodpovědně a strašně mi na tom záleží, neplýtvám papírem, zhasínám, docházku zaokrouhluju dolu, a tak :-D A přitom jsou to takový maličkosti, jako že mi poděkuje, když odcházim z práce, že mi říká souvislosti případu, věří ve mně. Sice teda je to na nervy se strachovat o každý email co posílám, jestli je každý písmeno dobře zvolený, ale chci si z týhle šance urvat co nejvíc a i když jsem vždycky býval individualista, chci být co nejvíc jako on.

Je totiž neuvěřitelný, jak vzdálený je ten svět mezi zdmi toho starýho baráku u Vltavy, tý slavný bájný právnický fakulty, založeno 1348 a svět, kde se točí peníze. Myslím že výuka práva v Čechách je docela v krizi a představa, že takhle na tom jsou třeba i lékaři, trochu mrazí v zádech. :-D Půlka učitelů si myslím, že fakt netuší, jak to venku vypadá a stěží by obstáli v praxi. Ta druhá půlka si tohle uvědomuje, ale protože nás musí připravit na zkoušky vytvořené tou první skupinou, brzy to vzdá. A šéf to ví a myslím, že to bere jako jeho úlohu. A vlastně všichni advokáti v kanceláři, i když u něj je ta zkušenost nejvíc vidět.

Je logický, že s drtivou většinou úkolů, který jsem za ty dva měsíce dostal, jsem v životě nědělal a nevěděl, co s nimi. Co jsem měl ale radost, že se mi potvrdilo v co jsem tajně doufal, že mojí devizou není se něco tři měsíce šprat z knížek, ale že dokážu tak nějak intuitivně se rozhodovat a stačí mi věc ukázat jednou. A oni jsou trpěliví a vedou mě tou šílenou změtí nepsaných pravidel a postupů. No a když jsem včera psal odvolání v trestu, kterej jsme ještě ani pořádně neměli, a šéf mě pak celkem pochválil a docela vážně řekl, že ze mě bude dobrej právník, málem jsem se rozbrečel. Já vim že to zní divně, ale je to tím, jak hodně to pro mě znamená. Nikdy jsem nebyl kariérista, dobrý známky mi padaly do klína tak nějak samy a teď na fakultě se snažím o všechno, ale hlavně se nebrat moc vážně, jako asi ¾ lidí tam. :-D Ale tohle už nejsou olympiády z češtiny nebo písemky ze zemáku, tady už se láme chleba a jestliže mám a zřejmě navždy budu mít deficit co se týče procesních znalostí, ocenění od člověka ke kterýmu mám takovej respekt a který se navíc týkalo věci, kterou jsem se ani naučit nemohl, ale tak nějak ve mně musí být, mi vzalo dech. A dneska jsem ještě dostal kindervajíčko.

Prostě, nikdy bych to nečekal, po všech těch brigádách, ale nevadí mi chodit do práce! J Jsou teda dny, kdy jdu do školy i do práce a jsem 13 hodin pryč. Domov se smrskne na večeři, sprchu, když se zadaří tak díl seriálu a do deseti spíme. V tomhle světle je nemyslitelný, že bysme s Klárou spolu nebydleli, že bych se vracel k třem vytlemeným spolubydlícím, který samozřejmě o životě neví na rozdíl ode mě vůbec nic. :-D A takhle mě čeká večeře, náruč a když se zadaří, tak i pravidelná dávka lásky, i když teda dost krátký, protože s takovou sexy kráskou se to moc nedá vydržet J

Takže ačkoli je můj svět v porovnání s tím jak jsem žil doposud teď tak celkem vzhůru nohama, pořád je to skvělá jízda. Možná teď trochu vážnější, ale pořád si uvědomuju jak nepatrně málo toho vím. Důležitý je kam tohle může vést, co to může ovlivnit a kam mě to může nasměrovat. A kým se můžu stát. Celkem často se prostě směju, když jedu z práce, protože mi přijde neuvěřitelný, jak mi všechno jde na ruku. Doufám, že takhle koncetrovaně napsaný to nezpůsobí, že třeba teď ten vlak do Valmezu vykolejí, nebo že v náhlém závalu vzteku vyhodím z okna svojí přítelkyni, která mě už asi dvě minuty soustavně bouchá lahví do kolene a ostentativně se nudí, zatímco já tady tvořím umělecké hodnoty.

Jsem si vědom naprosto nevhodné délky tohoto článku, ale pochopte, že klávesnice je teď můj pracovní nástroj a tak jsme se trochu sžili. Já jen doufám, že se mi podařilo zhmotnit trochu tu přátelskou atmosféru mojí první práce v kontrastu s velkým světem byznysu, límečků, audin, šanonů a peněz o kterým zatím vůbec nic netuším. Jediný, co je trochu zklamání, je čas, který v kanceláři tráví všichni advokáti a to zejména včetně šéfa. Moje odchody kolem 18:00 už mi přijdou celkem krajní, o to blbější pocit mám, když odcházim první :-/ Tak to asi teď v Praze ale chodí všude, jenže já si nejsem úplně jistej, jestli tohle je to, co od života hledám. Ale to je hudba daleké budoucnosti, zatím si užívám práci která mě baví. Do prvního průšvihu, který dřív nebo později přijde. No a pak už budou jen ty klasický můj_šéf_je_debil články J)

Brbly brbly!

Sat, 31 Mar 2012 13:56:58 +0200

Ano, už zase.

Jednak je to mnohem větší zábava než psát legálně na svém působišti, a jednak tady přece někdo musí udržovat aspoň tu minimální návštěvnost. :D

Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo tady skanduje "No-vý článek! No-vý článek!", ale smůla je, že fallena čtou jen samé stydlivé čtenářky (které nemají dost kuráže na to, aby naprosto manipulativně a falešně machrovaly v komentářích se šedesátdevítkou ((takže na vás žárlím jenom trochu, potvory!))), takže ten hlas davu prostě není slyšet, a on pak nemá pocit, že by měl něco napsat. Že na to někdo čeká, nebo že se na to dokonce! někdo těší. Tak.

Já to chápu, že to psaní prostě někdy nejde a člověku se nechce a nebaví ho to. Jenže když má někdo v rozepsaných skoro hotový článek, tak to se přece nedělá, neodpsat ho, nezveřejnit ho! Předstírat, že se nic neděje!

Ale hlavně že už má přečtené všechny motorkářské diskuze na celém všemocném internetu, že už se zasmál všem obrázkovým vtipům na facebooku a že už jsme tisíckrát slyšeli tuhle písničku:

... jde o ten text, prý. Prej.

A protože je skutečnost taková, jaká je, přistupuji k naprosto nejkrajnějšímu řešení- k vydírání. :D

Tak tedy- jestli se v nejbližší době (vrrr, jsem nebezpečná, a proto žádné blíže specifikované ultimátum!) na fallenfoto.blog.cz neobjeví plnohodnotný článek, jehož autorem bude majtel sám, objeví se tady něco docela jiného. Řekněme nějaké kompromitující fotky... nebo dokonce videa. 0:)

Úkol zní jasně (nesmí projet za žádnou cenu! :D) a my můžeme jen čekat, jak se k tomu Anděl postaví.

Přijde o svou krutopřísnou frajerskou světaznalou motorkářsky- právnickou image?

To se dozvíme již brzy! :D

Mějte se tu hezky, jdu vyvenčit tu bestii. :D

Vše, co řeknete, může být a bude před soudem použito proti Vám.

Fri, 23 Mar 2012 22:21:27 +0100

Nenapíše a nenapíše!!! :P

Film

Fri, 17 Feb 2012 20:59:51 +0100

It's dark now but they feel each others breath and they know all they need to know,

they kiss and they feel each others tears on their cheeks

and if there had been any body left to see them then they would look like normal lovers,

caressing each others faces, bodies close together, eyes closed, oblivious to the world around them,

because that is how life goes on, like that...

Příští stanice: Českomoravská

Tue, 14 Feb 2012 21:26:41 +0100

Protože mé zákeřné publikování článku na stagnujícím blogu mé krásné milé splnilo účel a mně se návštěvnost zvedla asi o 40%, cítím, že je mou povinností, obdarovat tyto nově nabyté teen čtenářky slíbeným článkem a staré fallenovské matadory zase informovat o tom, jak naše reality show dopadla. Tak.

Všechno nakonec vypadalo opravdu slibně. Našel jsem byt, který splňoval všechny naše nesplnitelné představy, tudíž to byla novstavba, nikdo tam před námi nebydlel, byl asi minuty od metra, na červené, kousek do centra, s 2 malými a 1 velkým balkónem, všem se líbil, za skvělé peníze a jako bonus měl dvě koupelny. Aby všechno nebylo tak růžové, makléř byl neschopný frajer, ale když jsme mu po prohlídce rovnou řekli, že to bereme, zrušil ostatní prohlídky, počkal, až vybereme všechny peníze, které nám nejbližší bankomat byl ochoten vydat a ukázal nám smlouvu. Po mém pečlivém prostudování jsme teda defnitivně kývli, zaplatili jsme jim zasranou provizi a celkem nadšení odjížděli s pocitem, že konečně máme byt a ještě de facto vysněný. Teď už jenom stačilo čekat, až majitel bytu, toho času žijící v Anglii, pošle podepsanou smlouvu, a až vážený pan makléř zjistí, zda se můžeme nastěhovat už v sobotu, i když 1. je až ve středu. Obvolal jsem ostatní makléře, že zájem, který jsme o jejich byty měli, už nemáme a že teda pěkně děkujeme, ale nakonec jsou ty vaše byty moc daleko od metra/ bydlí u nich bezdomovci/ etc.

Ale co by to bylo za show, kdyby chyběl pořádně dramatický závěr a do poslední chvíle nejistý výsledek. Ano, dámy a pánové, teprve teď příjde ta strhující zápletka. Je pátek odpoledne, s Klárou jsme na cestě do IKEI vybírat nábytek, těšíme se na stěhovaní. Kazí to jenom stále se neozývající realitka, takže stále nevíme jestli se zítra stěhujeme nebo ne. Když už jsme skoro v teple obchoďáku, konečně zazvoní telefon, žádné dobré zprávy ovšem nedostávám, naopak, jestli jsem se v tu chvíli usmíval, úsměv na rtech mi zmrznul skoro stejně jako houmlesákům během posledních nocí.

Pan majitel se ukázal být pěkný z*rd, do bytu si našel nějakévlástní nájemníky a my tak máme smůlu, přestože realitka už u sebe měla našich 14 tisíc. Bylo sice moc fajn 15 minut po telefonu vysvětlovat majitelce realitky, že se s tím kreténem může soudit, nicméně nám to byt nevrátilo. A protože byl pátek a kluci budoucí spolubydlící se v sobotu museli vystěhovat, trošičku nám teklo do bot. Po shlédnutí fotek bytu, který nám realitka poslala jako prý adekvátní náhradu za byt, o který jsme přišli, a který nás opravdu nedostal do kolen, jsem tedy zmobilizoval veškeré komunikační dovednosti a zatelefonoval jsem na jednu z odmítnutých nabídek, že se teda moc omlouvám, ale že nastala taková situace, a že bysme ten byt teda chtěli, kdyby ještě byl volnej, že nás to moc mrzí a moc se omlouvám a ještě jednou se moc omlouvám. Naštěstí byl tenhle makléř fakt supr a sympatickej, takže se mi arogantně nevysmál, ale úplně v pohodě řekl, že byt je pořád volnej a ať se teda zítra přijdem podívat a když se dohodnem, bude to naše. Akce kulový blesk se tedy nemusela zastavovat, stěhováci se nemuseli odvolávat, kluci nemuseli nikam do squatu a my jsme mohli projít Ikeu, vybrat si nábytek a dát si masové kuličky za dvacku.

Abych to tedy zkrátil, v sobotu už šlo všechno hladce. Ve dvou a půl lidech jsme přestěhovali věci ze dvou bytů do jednoho, dostali jsme zpět peníze od zlé realitky, abychom je mohli dát realitce hodné, nedomohl jsem se žádné náhrady škody a v osm večer jsme odjeli s Klárou a Ritchim odpočinout si k nám na jih.

A tak už to jsou 2 týdny, co spolu bydlíme. 7 minut od metra, 8 minut od harfy, 45 minut od mojí nové práce (aaano, o tom už se taky brzy dozvíte!).

A- je to krásný. Stěhování jsem si užil se všim všudy, od tahání postele do šestého patra po schodech až po celodenní malování s tátou. A konečně mám v Praze zase domov (s PT a Valmezem mám už teda celkem tři), kde je mi dobře, kam se těším, kam se chci- snad pořád budu chtít- vracet a kde mi nebude vadit ani zůstávat na víkend. Velkej podíl na tom má samozřejmě i moje Klára, protože i když rajskou se pořád ještě nenaučila (to je jako vtip! :-D), tak vaří spoustu jinejch jídel, a kdo by se nerad vracel každej večer utahanej jako štěně (ale ne to naše, naše štěně bohužel únavu nezná.. :-D) z práce někam, kde ho čeká teplá večeře, uklizená kuchyň, umytej záchod, ustlaná postel a nejlepší holka na světě? :-)

A tak jsem ji sice nepotkal na lavičce ve Stromovce, jak si čte Doriana Graye, ale musel jsem ji do Prahy přitáhnout až z Ruska, ale mám ji, takže všichni intelektuálové z Allianz si klidně můžou zůstat v Austrálii, protože Tomášek je sobeček! :-) A když spolu bydlíme, tak už je to vážný. Když spolu bydlíme, tak je jedno, jestli jsme uražení nebo máme PMS (:-D), stejně musíme každej večer usnout vedle sebe. A zatím se každej večer tulíme, takže je všechno v pořádku. Jsme šťastní, a funguje to i proto, že jsme oba citlivky a vztah... ne vztah, ale celý tenhle náš svět pro nás znamená stejně hodně. A já už fakt můžu jenom doufat, že se ve mě teď, zítra, nebo za 10 let neprobudí nějakej skrytej užívač. Že si zítra (po poslední zkoušce) nepřivedu na byt spolužačku v podpatcích a že si za 10 let nepovezu sekretářku v minisukni na "pracovní cestu"... v subaru. :-) Ale třeba jsem tu užívačskou fázi ani nepřeskočil a ani mě nečeká. Prostě jsem JI potkal a teď s ní zestárnu, budem mít spoustu dětí, psů, dům, auta a garáž. A nejdřív hlavně pojedeme do Mnichova, do Paříže, do Londýna a a ještě dřív si v naší ložnici na zeď pověsíme plakáty.

Abych to tedy nějak uzavřel, pořád to nepřešlo a mám se skvěle. Škola, práce, Klára, bydlení, všechno je supr a já ještě stále nebyl po zásluze potrestán. Ještě by už mohla skončit ta zima, abych z garáže zas vytáhl motorkuuu... Ale toho se už taky brzo dočkáme.

A slavte Valentýn a dávejte svým přítelkyním tulipány, které ladí s vybavením pokoje, plyšový srdce, a zvěte je na večeře! :-))

Reality show

Thu, 19 Jan 2012 19:11:29 +0100

A myslím reality jako reality a ne reality jako reality. Hledáme byt. V celé té velké stověžaté Praze hledáme byt. Jeden specifický byt. Nechceme toho zas tolik, jen aby - byl u metra blízko centra, byl 3kk neprůchozí +70m2, měl novou kuchyň a koupelnu, balkon, byl za naše peníze, taky vlastně by tam už mohl být nábytek a mělo by to tam být hezký a taky by jsme to měli na celym internetu asi najít jako první, než to někdo vyfoukne, což však stále nezamezuje tomu, aby to stále nabízeli a dělali se prohlídky. Za posledních 14 dní jsem si zlepšil komunikační schopnosti a vystupování tak o dva levely. Kašlal jsem na zkoušky a přes to je dal, a to včetně obchoda, a to teda prosím pěkně si taky napíšu že mám z toho jedničku, protože trojka z procesu nikoho nezajímá. Mám jedničku a to i přes to, že tady v mém starém doznívajícím bytě něco kolem půlnoci přišlo pár alexandrovců a narušili můj spánek zhruba na dvě a půl hodiny. Nikdy nesmím mít pistoli.

Každopádně takové hledání bytu se skládá a priori z denní rutiny, projíždění netu. Takže to je sreality, realitymix, stredo.ceskereality, bezrealitky a jeste par dalsich. To se samozrejme kryje, krizi a opakuje, protoze kazdy spravny makler krome toho ze ten byt DOPORUCUJE, tak ho taky kazdej den znova prida. Pak prichazi faze lokace. Myslim ze by ze me byl uz docela slusnej taxikar (kecam), ale trochu jsem Prahu poznal. Omlouvám se za úsek bez diakritiky. Pokud vše sedí, kontaktujeme budoucí spolubydlící, jestli to sedí i u nich. Pokud to sedí i u nich, což někdy není úplně snadný argumentační proc, spíš to tak připomíná balancování na hranici bezedné propasti aneb rozpadneme se ještě než spolu začneme bydlet, no tak pokud se konečně shodneme, přichází volání. Volá se majitelům, makléřům, to je jedno. Každopádně makléři nepracují dříve než v 9 hodin. Jak škodolibou radost jsem dneska měl z evidentně probuzené makléřky v půl 9! Následuje vyjednání prohlídky (dnes již poučen se také zeptám na pořadí) a následuje prohlídka, na kterou makléř ostentativně přijede v A5 nebo nějaký jiný malý káře, aby vás jako sralo ještě víc, že mu dáte 15tisíc jen za to, že dal fotky na net a odemkne vám dveře. Všechna ta usilovná práce (viz níže a výše) přeci stejně leží na vás! Pokud teda přijede, někdy řekne že se ozve a je jasný kolik se jich ozve samo, a to i přes tu zasranou PROVIZI, takže je pak ještě uháníte a posloucháte, jak majitelé jsou týden mimo republiku. Následuje trapná němá prohlídka, pokud se byt nelíbí a nebo pár rutinních dotazů, pokud se byt líbí. Pokud se ale byt líbí, pak nejste první, komu se líbí a váš plamínek naděje je záhy uhašen prostým oznámením, že už teda někoho má, jen se ještě nesešli na podpis smlouvy, ale víte jak to chodí... Tak děkujeme. A pak je balancování, jako v takovejch těch hrách kde si vytvářite svůj charakter ale nemáte dost bodů, aby jste to udělali perfektní, ale musíte vážit. A tu přichází rozdílné preference a vše se domotává úplně. Někdo se bojí tramvají, někdo zas jezdí na Hlavák, někdo na Kačerov, někdo chodí obden šopovat, a tak.

No a poslední fáze? Tu ještě neznáme. Třeba dneska večer to nějak vyjde, ale dost pochybuju. Přece nebudu bydlet v novostavbě, v bytě s terasou 12m2 a grilem, balkonem, garáží, kompletním nábytkem a za dobrý prachy. Nebudu. Budu bydlet v nějakym paneláku a nebo klepat kosu ve starý zástavbě. Ale budu tam s Klárou, ta mě pohladí, řekne ššššš, dá mi talíř zapečených brambor a budem se spolu dívat na telku. A pak si lehnem, stočíme se a usnem. A takhle pořád a pořád až mi teda ty brambory už trochu přestanou chutnat, tak se naučí rajskou a zase to pujde. (To není nějaká metafora, to je jako vtip :-D). Takže tak.

I'll love you till the end of time

Mon, 09 Jan 2012 20:56:48 +0100

Věnováno mé jediné milé, která mě každým dnem nutí ji milovat víc a víc.

Achjo, vopravdu výborný.

Zákon o Vánocích

Fri, 23 Dec 2011 10:58:59 +0100

Rád bych vám všem popřál klidné užití si Vánoc podle vašich představ, děkuju vám za návštěvnost a doufám, že jste někdy četli nějaký zákon a následující přání vám tak přijde stejně vtipný jako mě. :-)

C.M.L. se usnesl na tomto zákoně:

Část první
Obecná ustanovení

§1

(1) Tento zákon upravuje právní vztahy vznikající v průběhu Vánoc, jakož i jiné vztahy s Vánocemi související, a zapracovává příslušné předpisy Společenství bavlněných ponožek 1).

(2) Nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení tohoto zákona, použije se vánočních zvyklostí a není-li jich, použije se jakéhokoli práva ještě veselejšího.

§2

Vánoce jsou veselé.

§3

Skutečnosti uvedené v §2 se zpravidla navozují:
a) nekonečným přehráváním děl hudebního charakteru s vánoční tématikou 2)
b) nekonečným přehráváním děl audiovizuálního charakteru s vánoční tématikou

§4

Mrazík se nepromlčuje.

Část druhá
Vymezení pojmů

§5

(1) Vánoce připadají na den, který je v kalendáři označen číslovkou 24 v měsíci prosinci.
(2) Připadne-li den vánoc na neděli, vůbec ničemu to nevadí.

§6

O Vánocích zpravidla nesněží; většina předchozího sněhu roztaje nejpozději poslední den před Vánoci.

§7

(1) O Vánocích předáváme dárky osobám blízkým.
(2) Osobou blízkou je pro účely tohoto zákona je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel, druh nebo partner 3); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby navzájem blízké, jestliže radost, kterou jedna předáním dárku druhé způsobí, důvodně pociťuje jako radost vlastní.

§8

(1) Dárek je věc způsobilá přivodit radost nezměrné hodnoty.
(2) Dárek předává dárce obdarovanému a ten rozbalením balicího papíru dárek přijímá.

§9

(1) Obdarovaný je povinen zdržet se všeho, čím by dárce upozornil na nevhodnost dárku.
(2) Odstavce 1 se nepoužije, jestliže se jedná o stále stejné ponožky od Vaší babičky a za předpokladu, že to v sobě dusíte už alespoň třetím rokem.

§10

Dárek se umísťuje v těsné blízkosti vánočního stromečku, není-li dohodnuto jinak.

§11

(1) Dárek musí být zabalen řádně a včas.
(2) K dárkům zabaleným po Vánocích se nepřihlíží.

§12

(1) Vánoční stromky jsou umělé nebo živé.
(2) Příslušenstvím vánočního stromku jsou zejména světýlka, blikátka, ozdoby, řetězy a špice.

§13

Podstavec není součástí vánočního stromku.

§14

Zvláštní právní předpis upravuje použití prskavek 4).

§15

(1) Nepřiměřeně vysoký vánoční stromeček může soud na návrh zkrátit. Při zkrácení vánočního stromečku soud přihlédne především k výšce stropu. Návrh na zkrácení vánočního stromku nemůže podat dlužník, pokud by tím byl zkrácen i věřitel.
(2) Moderačního práva soudu podle odstavce 1 se nepoužije, řídí-li se výška vánočního stromečku ustanoveními občanského zákoníku.

§16

(1) Je-li vánoční stromeček nakřivo, lze sjednat dohodu o narovnání.
(2) U dohody o narovnání je třeba chránit zájmy třetích osob.

§17

Při zajištění vánočního stromečku se použije subsidiárně podstavec.

§18

(1) Stromeček musí být ozdoben svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je nepěkný.
(2) Nepěknost vánočního stromku nemůže být zhojena plynutím času.
(3) Nepěknost vánočního stromku vysloví soud i bez návrhu.

§19

(1) Štědrovečerní večeře se skládá z kapra a bramborového salátu.
(2) Přítomní štědrovečerní večeře mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit Štědrovečerní večeři o rybí polévku.
(3) Smlouva uzavřená podle odstavce 2 musí být písemná a musí obsahovat alespoň 3/5 podpisů přítomných.

§20

Do zahájení štědrovečerní večeře nejedí přítomní zpravidla žádné maso v dobré víře ve Zlaté prasátko.

Část třetí
Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení

§21

Zrušuje se zákon na potírání chleba sádlem.

1) Druhá směrnice 92/557/SBP o koordinaci ochranných opatření v případě nedostatku krabic pro balení dárků, Pátá směrnice 68/22/SBP o přeshraniční spolupráci při odvozu opilců domů, Šestá směrnice 12/450/SBP o sbližování právní úpravy členských států týkající se omezení šustících a cinkavých dárků, Nález 33/666/SBP o zrušení České republiky Lisabonskou smlouvou, aneb promiňte pane Profesore, ale já jsem ukončil dokazování, ne jednání… (…tak si zase, laskavě, sedněte zpátky na zadek)
2) Vyhláška ministerstva zdravotnictví o zdraví škodlivých koledách, jedech a prekurzorech
3) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném ještěrství
4) Vyhláška ministerstva vnitra o požární ochraně

Václav "Santa" Klaus, vlastní rukou

Ladislav "Lokaj" Jakl, vlastní hlavou

od: Common Law Society

Odcházení

Wed, 21 Dec 2011 23:23:43 +0100

Národní smutek a téměř celésvětové téma, blogového světa nevyjímaje.

Čechy, narozdíl od světového mínění, se příznačně dělí na dvě půlky. Vím, na které jsem - nicméně zastavit se a zamyslet se nad tím vším co se kolem děje nemusí být tak úplná ztráta času, tedy rozhodně pro mě, jak pro vás bude záležet na tom, jak se mi to povede. Tahle zpráva nás dohnala i za hranicema a popravdě - v konkurenci naší Vídeňské dovolené to měla docela těžký. I když jsme na to asi oba mysleli, náš vlastní mumíškovský mikrosvět nás ochránil. Na chvíli.

Ale tady tomu člověk neuteče. Narozdíl od pseudointelektuálů nebo neskrývaných idiotů internetu si ani vzdáleně netroufnu napsat, kým VH byl. Můžu ale zmínit, co znamená pro mě. Narodil jsem se 30. listopadu 1989. Hodně pateticky to mohl být on, kdo mi přestříhl pupeční šňůru. A právě proto, že jsem, byť jen s odřenýma ušima, už dítě nové doby, právě proto jako bych zůstal za hranicema toho všeho. V kontrastu toho všeho dění trochu sbírám odvahu na tyhle slova, ale v době, kdy jsem mohl na přelomu dospělosti zkoušet první krůčky na cestě budování si vlastních názorů už byl pro mě VH historií. Avšak tou nejlepší, co můžou dějiny Českých zemí nabídnout za tisíciletí své existence. V žádném případě tím nemířím do starýho železa, ale naopak - odkaz, který ožíval ještě společně se svým tvůrcem. Byl to jeho nesmělý úsměv, který na mě shlížel v 1. třídě (narozdíl od toho ješitnýho krasavce teď) a vždycky ve mě slovo prezident budilo úctu. Vnímal jsem, jaké jméno má v zahraničí a dobře chápu, že to se nedá koupit, jen zasloužit. Ale pak už přišly jen zdravotní obtíže a ústraní. VH byl symbolem 90. let a ty pro mě jsou bohužel (dík) ještě přílišnou mlhovinou. Proto necítím v sobě upřímný smutek větší, než při podzimním pádu letadla s hokejisty. Možná mě to i zasáhlo míň, nevím. Odkaz a symbol VH totiž ve mě jaksi už byl, nezávisle na tělesné schránce, chcete-li. Stejně tak jako u nedávného odchodu pana Smoljaka. Dokážu si ale představit, jaká rána to musí být pro ty, kteří s ním prožili onu slavnou dobu. Pro všechny tyhle lidi byl vzpomínkami - dějinné události propletené s osobními prožitky - a ne osoba z dějepisu nebo občanky. Až když jsem pochopil, jak moc to vzalo mámu, pak mi došel tenhle rozměr. Byla po škole, čerstvě vdaná a s Tomáškem v břiše nemohla vyrazit na Václavák oslavovat konec režimu, který ji stál dva roky života. I když si o celonárodním truchlení a živých vstupech myslím své, nemám nejmenší právo kohokoli kritizovat. Byl to především Váš Václav Havel, až pak náš prezident.

Proto i setkání v posledním roce s VH - spisovatelem pro mě bylo docela zvláštní. Došlo mi, že to prostě nebyl politik, že nikdo jiný než on nesměl být tím prvním porevolučním prezidentem. To nebylo místo pro politiky. A pro mě se toho zhostil nejlépe, jak bylo v jeho silách. Kdyby každý byl aspoň z části jako on, pak by se na jeho některé kroky nemuselo hledět s rozpaky. Jeho hry mi přišly skvělé, když člověk pochopil žánr, což se bohužel většině třídy nepovedlo. Pamatuju si, jak mě mrzelo, jaký nezájem ve třídě panoval při sledování nahrávky Audience děsivý kvality. Závěrem vše doplnil dokument Občan Havel a já vím na které straně pevně stát. I přes to ale asi tak správně netruchlím. Cítím úznání jeho osobě a jsem rád za to, jaký odchod mu byl přán. S vyjímkou tohohle blogu jsem co se týče citů docela introvert a tak to i zůstane - navíc si neodpustím plivnutí do tváře českých medií. Nemůžu se ubránit dojmu, že vlastně "se jim to hodí", období před Vánoci není příliš zprávařsky nosný, navíc jaké lepší poselství si takhle v období svátků prát. Vždycky je strašně těžký určit, kde hraničí upřímnost (u návštevníků) a kde zpravodajská povinnost ( u médií). Ono to asi souvisí. Lidi chtějí ty fotky. Často si v takovýhle situacích kladů svůj minitest - Dává člověk peníze na charitu kvůli účelu a nebo kvůli sobě?... ale to bych odbočil - každopádně mi stačilo vidět pár desítek minut dnešního přenosu, abych se utvrdil v tom, že smutek je pro mě intimnost. Počínaje davem, který natahuje ruce s foťáky mobilů, přes zasraný novinářský hyeny, který by nejradší nastoupili do toho vozu s rakví, aby měli tvář truchlící vdovy hezky zblízka a konče tím samolibým ksichtem A. Vondry, který teda byť k panu VH měl zřejmě zpočátku blízko a mohl by tak mít právo na lítost, by měl lézt kanálama a modlit se ať ho nikdo nevidí. Těhle pár minut mi prostě stačilo a kdybych to včas nevypnul, úplně by mi to zkazilo celý názor na to všechno.

Naštěstí jsou i citlivější lidé, kteří dokáží svoje pocity vyjádřit s pravou pokorou a ne protokoární důstojností, byť to možná na BBC pak vypadá sebelíp. A tím mysím třeba mou milou, která VH věnovala vkusně celý svůj blog (narozdíl od třeba www.lidl.cz panebože)... přes fotografy a autory, který tu přiložím níže. I když to každý vnímáme jinak, chtěl bych hlavně apelovat aby pod tou okázalostí podvozků od děl (lafet?), falešnými zákony, stovkami světových štábů a několikaděních státních smutků, aby vůbec přežil ten nesmělý ale typický hlas pana prezidenta, aby přežilo to zač mu patří díky několika generací - aby každý místo svíčky radši rozžehl oči někoho blízkého (a za každý R.I.P takových lidí aspoň deset) a hlavně co si myslím, že by si každý měl uvědomit přítomnost stáří a smrti. Že lidé, které máme rádi, prostě odcházejí. Je to mnohem těžší než to zní, když si představíte vaše blízké, rodiče a jejich rodiče. Vždyť tu vžycky byli s námi a běhali za náma když jsme se učili na kole a zvedali nás ze ze mě a vždycky si uměli poradit a udělali by pro nás cokoli by mohli, že i tihle lidí stárnou a jednou nás opustí. Nechci, aby to znělo tak strašně pesimisticky - vždyť se smrtí smířit nejde se, takže vždycky se mi vybaví pro mě naprosto nepopsatelná píseň Nad stádem koní, a to včetně videoklipu. Takhle bych to chtěl já.

Máme ho rádi, no tak co, tak co, tak co?

_{(ct24 FB)}

_{(od Boris Stojanov)}

Memento mori.

Česká kávička

Sat, 10 Dec 2011 23:01:48 +0100

Pro mě teda kam se hrabe ta Neckářova, i když to taky má svoje kouzlo, tohle je mi blížší... Smekám.

Kto za pravdu horí...

Thu, 01 Dec 2011 22:23:01 +0100

"Neodvolám!"

Prvním filmem, na který jsem šel dvakrát do kina, je Twilight: Breaking Dawn.

Počkám chvíli, než se vklidu zvednete a opustíte tento blog.

Ano, je to o upírech a vlkodlacích a Pattison je pokojíčkovej idol dívek se kterými bych si neměl moc co říct, až na tu jednu mojí, samozřejmě. :-D Nepamatuju si v poslední době žádnej úraz hlavy, to očekávám až zítra, protože jsem od mé milé mimo večeře v McD (po 21 letech mě na narozeniny někdo vzal do mekáča! :-D) a nedostatkového Esplosiva dostal hlavně lední brusle a chystám se jít se je zítra vyzkoušet. Bude to jistě velmi romantické. :-)

Každopádně, první díl byl fajn, nic proč to odsoudit. Mělo to atmosféru. Dvojku a trojku jsem tak nějak zkouknul a už vlastně ani nevím o čem to bylo. A teď přišel Rozbřesk a název nemůže být příhodnější. Je to dobrej film. Je mi tak nějak úplně jedno jestli jsou lepší teplý (ve smyslu termálním) vlkodlaci a nebo studení třpitiví upíři. Knížku si asi nikdy nepřečtu. Ale na film se klidně podívám znova. Protože u filmu to není vždy o umění, ale o pocitu, který zůstane. A můžou být třeba HP filmy sebepreciznější a sebedražší, ale nikdy ve mě nezanechaly hlubší stopu, narozdíl od knížky. To samý Batman. A pak přijde tenhle fantasy nesmysl, fackovací panák všech rádoby intelektuálů a i přes to, nebo možná právě proto (copyright 1000věcícoměserou) o to hlasitěji chci říkat, že jsem heterosexuální 22 letej kluk (nenápadná vsuvka :-D) a líbí se mi to. Podle mě je kravina kritizovat to za věci, který to vůbec mít nemá. Je škoda pár momentů, který to zbytečně srazí, ale jako celek to působí skvěle. Je to žánr se vším všudy. Kdo v tom hledá něco, co to vůbec mít nemá, pak zákonitě naráží. Ale tenhle film, tenhle díl, si nezaslouží pykat za tuhle hloupou pózu. Počínaje skvělou kvalitní hudbou, která ale není podle mě jen a priori dobrá, ale ladí s filmem (až na Bruno Marse u titulků, ale to je asi osobní averze), přes různý drobný narážky a dělání si srandy sami ze sebe, bez ale nějakých velkých ovací, jen tak přirozeně, jakoby mimochodem. A i když se děj celýho filmu vejde do 30minut, i to, že jsem to viděl už dvakrát a ani chvíli se nenudil značí, že z údajně prázdný knížky se zrodilo něco smysluplnýho. Jak kráčí k oltáři a je plná pochyb a bojí se, jak je opravdově nadržená a konečně tak někdo boří ten mýtus :-D, jak odstrašující je těhotenství mladistvých a jak jsem měl husí kůži, když Jacob povstal proti kápovi, ačkoli to bylo už tak celkem na hraně. Nebo to vidím jen já? Protože jsem takovej Edward a mám svojí Bellu? Možná, možná že to fakt chápem jen my, ale to už pak není o kvalitě filmu, ale o ubohých citových životech recenzentů a dalších příživníků na týhle vlně. Na druhou stranu.. nejdřív Klus, teď Stmívání, vydržím asi 3 piva nebo 2 sklenice šáňa, líbí se mi společenská móda, píšu si blogísek... no sakra :-)

Trvale udržitelný rozvoj

Mon, 21 Nov 2011 22:24:13 +0100

Tak jo. Blíží se mi narozeniny a myslím, že jsem si to za ten čas docela stihnul vychytat. Jednoduše jsem nejšťastnější v životě a rád bych o tom největším klišé na světě napsal pár řádků aspoň pro starší já. Třeba když budu mít nějakou depku, abych si připomněl...jak snadné je žít.

Je to takový nebezpečně sebevědomý štěstí a je úplně všude kolem. Počínaje tím, že si koupím znova jedinou zimní čepici která mi sluší, i když jsem ji měl už dva roky (a loni ztratil), že si dělám tousty a tancuju při tom, že jsem zjistil jak spláchnout po malý aniž by se zbytečně vymrhala celá nápůsť a majitel bytu tak ze mě určitě má radost, že jsem začal chodit včas a celkem beru školu vážně, že mám pocit, že mi vždycky přijede tramvaj nebo metro akorát a když ne, tak mi to stejně nevadí. Přijde mi všechno bezvadný. Raduju se ze světa a když se něco nepovede, je mi to jedno. O dost míň se hádám, už umím smazat sálodlouhý flame a mávnout nad tím rukou. Protože na tom vůbec nezáleží. Na ničem zas tak moc nezáleží, když člověk najde někoho, s kým se tak perfektně doplňuje. (Chtěl jsem napsat do koho se otiskne, ale to už by to semnou bylo asi fakt špatný!) To je právě ta nebezpečnost tohohle stavu, tak trochu napomáhá člověku stát se egoistou. Ale když už mi všechno tak perfektně vychází, je těžký z tý vlny koukat ještě dolů a za sebe, a přemýšlet, jestli není nevhodný být šťastnej. Vím sám a vidim to každej den, že to je ale sakra vzácnost, že mám skvělou holku, jsem zdravej, bydlím v Praze, dělám fajn školu a ve volnym čase všechno co chci. Takže mě prosím omluvte, ale tohle je můj svět. Sice ztrácím kontakt s kamarády, už mi zase stačí tři piva, abych měl problémy, možná zase o kus dál vylítám z hnízda. Jenže ono to jinak nejde. A tak si žijem ten náš soukromej svět a vlastně o nikoho zas tak moc nestojíme. Myslím, že jsme to fakt dotáhli pěkně daleko a už by úplně stačilo udržet to takhle ještě tak 60 let. Vozit se luxusním tágem z pražských divadel, nakupovat v albertu, milovat se tak, že se z toho hodinu dostávám, chodit spolu do kina na Stmívání (jako fakt dobrý!) a mít ještě tisíce takových rande jako jsme měli o víkendu. I po roce a půl vztahu jde zjistit, že nám něco chybí! :-) Díky ne úplně standartnímu začátku a pak taky kvůli logistickým dispozicím jsme vlastně nikdy moc neměli pořádný rande. Sednout si v klidu večer ke stolu pro dva, něco si objednat a povídat si, držet se za ruce, dívat se do očí a občas si dát pusu. To není "zajít si někam na jídlo", to není přespávání ať už kdekoli, ani víkendy buď u nás, nebo v mojí adoptivní rodině, byť jsou sebelepší jako třeba tenhle poslední. Myslim, že nás to oba překvapilo a je z toho jasný, že mi teda nijak nehasnem, spíš pořád naopak, i když je to trapný, kor pro kluka, psát takhle o lásce, žejo. Musím na Kláru prásknout, že odhalila tajemství spokojeného přítele, je to prej sice trochu stres, ale potvrzuju, že to funguje. Takže zoufalé manželky - kontaktujte ji, pro blahu kluků :D Dokud se takhle bude snažit, nemůžu se nám nic stát, ani kdybych chtěl. :-D

Kolikrát jsme už někomu popřáli Hodně štěstí a berem to už jako frázi, jako Dobrý den. Ale já bych fakt všem rád popřál hodně štěstí, protože vidím tu nejzákladnější pravdu a jen se usmívám - všechno je to jen o tom pocitu. Najednou mi nevadí vstávat, učit se, snažím se posílat tu radost i dál. A když se něco nepovede, tak to prostě nevadí a nebo je tu Klára a ta to odčaruje pryč. Je to taková lehkost života, pocit, že teď dokážu všechno. Že si dokážu splnit ten sen a klidně bych na tu cestu už vyšel. Nejde přece být moc mladý na to plnit si svý sny. Asi to je taková oblbující droga. :-)

Možná už to pro okolní svět trochu přeháníme, ale já si užiju každou chvíli, to vám klidně povím.

Je teda docela s podivem, ale díky bohu za to, že se ve mě objevil tak trochu zodpovědnej pud s tou školou, prací, a tak. Asi jak mi rostou ty osmičky. Zítra mám teda nějaký zaškolení, budu vědět víc. Není to ta práce snů, kterou jsem opravdu podělal, ale i tak. A škola mě taky baví, pořád ráno vstávám a dá se to a z téměř kadýho semináře odcházím fakt obohacenej, zvlášť teď co nám pořád dávají nějaký klauzury a musim fakt přemýšlet a listovat zákoníkem a celou třídou to tak šustí a nikdy to není jasný a je třeba se rozhodnout, věřit ve svůj úsudek a vsadit to na jeden paragraf a odevzdat to. A pak všichni odcházíme a máme ty červený tváře. Někdy fakt čekam, že mi z nosu kápne krev. :-)

Poslední víkend by úplně super, protože jsem konečně mohl spojit svoje dva světy a přestat je rozlišovat - alespoň na dva dny. Ve čtvrtek ráno jsme vyjeli z Prahy ve složení já, máma, Klára a Ritchiesek. Užíval jsem si každý kilometr řízení, neboť jsem poprvý neplatil ani část benzínu do VM :-), zastavili jsme v Kroměříži, ale jakoby za hodinku jsme byli ve Valmezu a přišlo velké setkání. I když jsem věděl, že to bude těžký pro mě i pro mámu, protože nelze zapomenout na náš barák a náš svět ve třech, jak blízko jsme tomu taky taky byli (a přitom taky pěkně daleko) ale i tak mi na tom moc záleželo. Chtěl jsem prostě tak nějak uvnitř, aby máma znala lidi, který mam tak rád a kde se cítím tak doma, jako nikde jinde mimo Prachatice. Díky kterým pořád věřím na to že dobro vítězí nad zlem. Máma to zvládla na jedničku, i když musela odjet dřív a tak jsme nestihli K. rodinu ještě pořádně zdrbat! :-D Nicméně všichni se snažili a večer s hudbou byl přesně takový jaký jsem si představoval. Ideálním tmelem byl Ritchiesek, naše štěně, který nemůže být jiný než úžasný, když je to i můj pes. To se nedá popsat, ale za celé ty dva dny si zasloužil fakt extra vyznamenání a jemu se to určitě taky líbilo, honit se s Coudym po zahradě, stoupat na Pustevny (kde bylo poprvý z mých 5 výšlapů krásný počasí, to už se pak člověk ani nediví! :-)) lítat na cvičáku, koukat na daňky a být obdivován celou rodinou.

Takže - nemám na co bych si postěžoval. Jmenuju se Tomáš (což je taky výhra mít takhle skvelý jméno :-)), bude mi 22 a jsem tak spokojený se svým životem, že už to nemůžu udržet pro sebe. Snad za to nebudu po zásluze potrestán. Díky za to všechno a hodně štěstí i vám.

hrozná Hitparáda

Wed, 16 Nov 2011 13:27:45 +0100

Je to strašnej song, na poprvý se mi vůbec nelíbil, ale právě tím jak hroznej je se právě stává asi takovym lidskym, běžnym a nakonec se do něj člověk zamiluje, protože vyjadřuje přesně to, co má v sobě každej zamilovanej. :-) Že to je zase skupina Mandrage, která se úplně prostě dokáe trefit přesně do nálady, to je už jen taková moje osobní historie k pousmání.

Asi mám práci a jedu na víkend na Moravu. Minulej tejden skvelý enduro a asi deset pádů. Všecko je fajn. Jojojo.

Sell yourself

Thu, 10 Nov 2011 16:46:15 +0100

Kdybych věřil v Boha, tak si snad řeknu, že mi ty šance schválně nabízí, aby si pak udělal popcorn a pobaveně sledoval, jak to celý zje*u. Ale já nevěřím v Boha, nýbrž v sebe. Takže to je dvakrát větší zklamání.

Jsem tak strašně naštvanej na sebe. Měl jsem další pohovor a obávám se, že jsem to zazdil. Nic co by se nedalo schovívavě přejít, nicméně v týhle konkurenci není místo pro milosrdnost. Přitom všechno bylo tak ideální. Tohle chci dělat. Tohle bych mohl dělat, ale nebudu, protože si to sám kazim. Po celej gympl jsem neměl problém řečnit, hovořit před lidma, vyjadřovat svoje myšlenky. Na VŠ už se to trochu změnilo a jsem schopnej řídt třeba "zkostnatěla Miss ČR" a nebo "si udělá průmyslový vlastnictví" -> podá návrh na zřízení patentového práva, jste myslel pane kolego.

A pak přijdu do AK na Václaváku. Václaváku, v Praze, ježismarjá. Středu všeho. A paní advokátka je tak skvělá dáma a každou vteřinou vím, že to je ono. Moment, který mění život. Příležitost, pro kterou bych hodil za hlavu drtivou většinu věcí. Smysl toho, proč chodím do školy a cesta za životem, který jsem si vysnil. Že to není recepce a vaření kafe, ani pochůzky. Že škola je na prvním místě, ale my si vás chceme vychovat podle sebe. (A já fakt chci aby si mě někdo vychoval). Že tohle je paralegal se vším všudy. Ta dospělá cesta, která se jako tenká červená nit vine celou Prahou a odděluje chlapy od kluků. Obraz úspěchu, který tohle město hrdě vydává a motivuje ty, kteří ho vidí. Všechno to cítím a pak to přijde. Při posílání živtopisů si stěžuju, že přece na to mám, jen z toho mailu nikdy nevycítí, jak moc o to stojím. A když se rozestoupí nebe a podá mi lano, nedokážu se prodat. Pozoruju slova co ze mne jdou a nemám ponětí o čem mluvím ale vidim že nic oslňujícího to teda není. Pokud mluvím. Během deseti minut pod tíhou toho všeho dokázat, že já jsem ten člověk. Je to asi pocit sportovců, kteří zůstanou pod podiem. Hořkost, ale nejhorší je to zklamání sám sebe. Můžu číst kvanta pouček, ale tohle se asi obrousí až zkušenostma, bohužel. Kolik takových šancí mě to ještě bude stát? A jsem ten člověk? Dozvíme se v průběhu večera. :-)

Ať slunce pálí do Písku

Mon, 31 Oct 2011 21:33:04 +0100

a tebe mám na blízku.

Takže. Že je lichý rok a vše jde podle plánu nemá cenu pořád zmiňovat. Měl bych tu tedy ještě dodělat nějaký úkol (tímto se snažím rozmělnit plitké pomluvy, že právnící nic nedělaj, které se nedávno objevily na jednom blogu* ), ale vzhledem k tomu, že právnický profesi budu navždy nejblíž při sledodování Suits, to prostě počká.

Možná, že život je hledání. Nebo hořký. Nebo Good. Můj život je všechno i nic, někdy závazek, ale v poslední době naprostá lehkost. Lidská povaha má tendenci si na to zvykat, a proto je dobrej nápad se trochu zastavit a napsat si to tady.

Mám skvělou holku. Společně se státnicema je to věc, kterou pořád nědokážu pochopit a denně se divím. Celej gympl jsem to měl s holkama hodně marný, což mi teď připomněla procházka pro městečku, kde jsem strávil snad ty nejlepší léta z nejhoršího období dospívání. :-D A teď mám někoho, kdo mě naplňuje sebevědomím, že mám co nabídnout a někoho, kdo to dovede ocenit. A dokonce v jedné osobě. :-) Kdo ví, kdy mě nechat myslet si, že vše mám pod kontrolou a jsem ten správný ochranář, a kdy si chci prostě položit hlavu. Trochu zvažuju jesti o tom psát, protože to je ta pravá intimita a né sex, ale když si tak lehnem, je to jako bych byl Iphone v dokovací stanici.

Navíc se nehádáme už rok a půl a nebojím se že to zakřiknu, protože Bulánky už hrát nebudem a všechno bude fajn. :-D Já nevím jak to popsat, jsme taková konzumní společnost, nic nevydrží o moc dýl než má záruční lhůtu, všechno se mění - ale můj život se nebezpečně blíží ideálu. Myslim, že jsem to vzal docela hopem a že možná to je moje nadání, dělat si život dobře s minimem průserů :-)

Každopádně kromě toho, že mi Klára udělala nejlepší enduro fotku, kterou uvidíte na konci tohoto článku jako odměnu za jeho přečtení, faktu že už ji bylo 20 a tak se u ni snad nevyskytne to, co postihuje dospívající ženskou populaci napříč republikou, a taky toho, že jsme si k Vánocům dali dovolenou ve Vídni (a tím tak slavnostně zahajujeme poznávání světových metropolí, protože už mě nebaví prodírat se tím přeplněným Staromákem, ale chci to být já, kdo se motá místním pod nohy s foťákem, zírá do mapy a snad jednou - sedí v těch restauracích :-)). Tak kromě toho všeho, jsme byli opět na Klusovi a to na nejlepším jeho koncertě vůbec. Už tam párkrát zaznělo, že chvála každýho chlapa a teď když mi jedna holka z YT posílá videa, který natočila, mi také řekla že je jako fakt super že jsem kluk a fanoušek Tomáše. A jako doprčic proč né? Samozřejmě že na něj žárlím a nesnáším ho za to, ale to mi nezabrání abych ho obdivoval, protože to je to, co si zaslouží. Tím, že jím (:-)) s Klárou docela žijem a že se na Moravě zpívá kdekoli večer sedíme s kytarou, mi přijde že to je obrovský fenomén, ale možná zas tak ne. Proto mi dovolte apel - dejte Klusovi šanci! A doufám, že i když každej má rád muziku jakou chce, i punkovej týpek nebo ten nejvíc underground hipster dokáže uznat, že tenhle kluk něco umí. Protože i když muzice nerozumím a nechápu moc tu kulturu pod tím, tak to co předvádí hlavně na živo by mělo jít napříč vším. Třeba Xindl má taky skvělý texty a taky upadl v nemilost pubertálních holčiček, i když podle mě jeho texty jsou o úplně jiný skupině lidí a problémů (a za trest jim pak dělá podpisy na intimní místa, zm*d!), ale není to ono. Ten je prostě dobrej, ok, ale "jen" muzikant.

Poprvé jsem byl čistě jen na jeho koncertu a věřte nebo ne, měl skoro tři hodiny. A není to žádnej Lunetic s kytarou a kdybych musel volit dám radši peníze za to, vidět ho znovu, než do nádrže motorky. Je to hudebník, je to herec, je to komik - je to umělec. Že u toho vypadá dobře a je idolem 14 je takový collateral damage (nemam rad anglicky slova v clancich, ale nevim jak se to rekne cesky). Jak pracuje s publikem, jak si dovolí 4 minuty živě z patra rýmovat, jak si dělá srandu ze všech a všeho. Ano, možná ho nepokrytě adoruju, ale poslechněte si Ninu, nebo celou ruskou 4, koukněte na jeho improvizace na YT. Zachraňuje češtinu pro mladý generace, ukazuje její zapomenutou krásu tak přirozeně, že stačí jeden koncert a den potom mluvím jako bych dočetl Shakespeara. Po tom koncertě, ze kterého nás asi 10minut vyprovázel improvizovanou písní, ve mně byl tak skvělej pocit, že jsem byl u toho, že tohle není jen koncert, tohle je řemeslo nebo jako divadlo Na Vinohradech a pokaždý jiný ale stejně skvělý. Chtěl bych s ním, s nimi, zajít na pivo, i když by semnou nikdy nešli. Cítil jsem se tak dobře, že jsem se po definitivním konci vyhoup na podium a vzal si jeho rukou psaný playlist, kterej tam ležel. Nepřemýšlel jsem o tom, navíc jsem věděl, že kámoš taky takový playlisty od kapel má. Když jsme vydrželi hru nervů a matoucí hasiče a dočkali se jeho příchodu na autogramiádu, co víc by mohlo být, než podepsaný playlist - a teď přišel jedinej kal toho večera, kterej mi docela vzal vítr z plachet. Naštěstí jsem se z toho za pomoci mojí Kláry vyspal, ale překvapivě kluci na moji trofej nereagovali úplně pozitivně, i když to vzali s humorem. Dílo zkázy ale dokonala jejich managerka, která je teda pěkná pí.a a i když chápu že si to nemůžou asi úspěšně dělat všechno sami, takovouhle úču bych nad sebou asi nesnes. Ta mě teda zjebala, že playáky se neberou a kde že sem to viděl. Tak to mám za to. Příště už to neudělám, slibuju.

Tak a tady ta slíbená fotka. Historka k tomu je prostá, přivezl jsem si Kláru na louku za účelem nějakých hezkých fotek. Plán byl že projedu bahnem a trochu to cákne, leč neodhadl jsem hloubku louže a výsledek už vidíte. Tohle je enduro.

Hitparáda pokračuje

Sat, 22 Oct 2011 20:27:51 +0200

Něco ne úplně pro každýho - Pornophoniq: Sad robot.

A tak trochu něco jako Passenger - Mick Harvey: Out of time man

News feed

Tue, 11 Oct 2011 20:06:32 +0200

Líbí se mi ta orgasmická reklama na G2 od Komeční banky. Když jsem to viděl poprvý, tak jsem se fakt zasmál. Geniální.

Jsem trochu v šoku z odsouzení Ukrajinský expremierky na 7 let. Dám ještě šanci odvolacímu soudu, ale buď jsem podlehnul těm jejím copánkům a nebo je tam něco špatně. Přijde mi to moc blízko Evropě, abysme tohle v roce 2011 přešli, ale asi je to zase moc blízko Rusku. Jestli ji fakt zavřou, tak všechny ty slavný preambule a charty a listiny můžou jít za ní. A Amnesty International taky, kde sakra jsou? Já vim - postávají u metra a hledaj příspěvky, aby mohli platit lidi, kteří pro ně hledají příspěvky.

Před školou jsme měli velkou výstavu, no spíš kampaň, od lidí z stopgenocide.cz proti potratům. Měl jsem tuhle otázku docela vyřešenou, takže mě docela pobouřily ty fotky, přirovnání k masovým vraždám a aktivistický kecy. Přišlo mi to zbytečně brutální a kontroverzní a měl jsem chuť jít to zakázat. Pak jsem se díval na ty jejich stránky a viděl to video, který bych vám moc nedoporučoval. Nicméně, trochu mě to vykolejilo a říkal jsem si že to není možný. Bohužel letmej průlet wikipedií mi potvrdil, čemu jsem nechtěl uvěřit. A musím uznat - mají pravdu. Nevědomost není argument a rozhodně to není tak černobílý. Nadruhou stranu, je to jako s prohibicí - určitý procento lidí by to stejně vyhledávalo a ilegální zákroky by mohly být ještě horší zlo. Ale opatrně, no.

Do práce mě nevzali. Ne že bych se z toho hroutil, představa že bych svůj čas dělil mezi školu a práci a pak večer usínal u zpráv mě trochu děsila, ale mám pocit, že čím dřív se zadrápnu, tím líp mě to může vytáhnout, no.

Zjistil jsem že tři dny v týdnu mám školu na 8, to je rekord od gymplu. Vstávání je sice na prd, ale přijde mi, že pak má den daleko větší řád, jsem míň ospalej a prostě jedu v rytmu (života :-)).

Jeeeh, teď měli Simpsni jako úvodní scénku klip na Keshu. :-D

Viděl jsem přijít podzim, a to jako fakt úplně hmatatelně. Byli jsme na Tmobile back to school, což byl koncert Horkýžů a Polemicu na výstavišti a hlavně zdarma, což vytvořilo docela silnou kulisu a atmosféru. Ne že by to bylo úplně na triko, ale na to jak pozdě večer bylo jsem si ve frontě na pivo říkal, že i když ty krásný dny babího léta už končí, ale pořád je to oká. Čekali jsme na Komplikovanou, kecali a pozorovali lidi. Semtam káplo, ale pořád ne a ne se rozpršet. A najednou, přišel podzim - zvedl se vítr až jsem se bál o ty stany s pivem, všude lítalo listí a déšť šlehal pěkně zprudka. Pořád ještě bylo trochu teplo, ale liják se zvětšoval, kapela začala balit a tak jsme se všichni rozhodli pokojně a jednotlivě odebrat k připraveným autobusům. Najděte 3 chyby. :-D Lilo fest, ale na první zastávku jsem to neviděl, protože bych se nevmáčk. Druhou jsem nakonec taky vzdal, protože už jsem docela byl mokrej a tak šel na metro. Nedošlo mi, že to metro přijede právě od Holešovic a hned jak jsem ho viděl, vybavily se mi ty videa o těch indických vlacích. :-D Na štěstí předemnou vystoupili asi tři lidi a já jsem se rozploštil do dveří a spokojeně odjel. A ráno na to už tu byla zima, déšť a kašel všech a všude.

Taky jsem vám asi neřek, že máme psa. :-) A to už skoro tři týdny. Je to malý štěně od Cedrika, jmenuje se Ritchie a bude to pěkně inteligentní hajzlík. Je to naše první štěně a musím říct, že teda ty klasický problémy se nás vůbec netýkaj. Když chce ven, tak začne kňučet a prostě se s nim dojde. Maximálně si občas ukrůpne z radosti a nebo symbolicky, aby se nezapomnělo, že je štěně. Ale je spousta starostí s tím spojených, o kterejch vám nikdo neřekne. A je dobře že si tim projdu než budu mít dítě :-D Prostě - je to nepopsaná kniha a vy jste jediný, co na světě má. A díky Kláře (a taky zkušenostem s Cedrikem, i když to byl nejšťastnější pes na světě! :-) )mám docela velký ambice. Jen nevím, jak to všecko zvládnout, jak mu v hlavičce neudělat maglajz a mít z něho kámoše. Zatím mě teda pořád kouše, tak snad je to dobrý znamení.

S Husabergem zase nějak bojuju, teď navíc jedu na víkend na Moravu, takže já snad to enduro na podzim ani nestihnu.. jsem ocas, snažil jsem se nastavit ventily, podle rad i videí to měla bejt brnkačka, ale není to zas tak úplně easy věc, respektive - je to snadný, ale při chybě se to fatálně projeví. A vzhledem k tomu, že nemám moc peněz, jsem tu tíhu neunes a nedokázal se rozhodnout jak je to správně nastavený. Navíc jsem tim promrhal dvě hodiny co jsme mohli bejt s Klárou spolu a pak jsem ještě totálně nestíhal odjezd do Prahy. Prostě fail - fail situace. Ale už bych si docela sjel...

A jak se máte vy?

Takhle malinkej

Thu, 06 Oct 2011 16:17:08 +0200

Když mi v pondělí zazvonil telefon, byl jsem rád hned ze dvou důvodů. Za prvý, že mě pozvali na pohovor, a za druhý, to jsme ocenili s Klárou oba, že nezazvonil o 10 minut dřív. :-D

Schůzka. Studovat jejich stránky, procházet vlastní poznámky z hodin, neustálý nacvičování otázek a odpovědí. Oholit, umýt, vyfénovat, ostříhat nehty, vyčistit zuby. Oblek, černý ponožky, slídy na papíry, všechno do desek. Dopnout kalhoty, uf. Hlavně přijít na čas. Jsem tam o 30 min dřív. Procházím se a větrám. Obleky fakt vymyslel nějakej chytrák - v zimě kosa a v létě horko. Odhaduju v kolik je adekvátní přijít. Prohlížím si každýho kdo jde kolem po Vinohradské třídě a doufám, že to není osoba, se kterou se za pár minut uvidím u jednoho stolu. Snažím se přesvědčit se, že nejde o nic, ale přece jde o všechno! 13:51, jdu. Recepce, schůzka, jméno, prosím, 4.patro. Díky bohu za výtah, zvonek, recepce, zasedačka, snad jen vodu, děkuju. Čekám. Hlavně si stoupnout! Stoupnu, počkám s rukou, potřes, sedám.

A pak? Úplně normální rozhovor, možná mám pocit, že se mě slečna snažila zachránit a varovat před "paní advokátkou". Snažím se být stále na pozoru, ale asi zbytečně. Probrali jsme náplň práce, ptala se na pár věcí, který mám v CV úplně nakonci. Žádný personalistický Jaké tři vlastnosti byste sobě vytkl a Proč bychom měli zaměstnat právě vás? Mám pocit, že už dávno ví svoje. Prostor pro mé dotazy, děkuju nashle.

V úterý nebo středu se ozve. A nebo neozve, ale to je jedno. Mám to za sebou, zase novej kus světa. Jestli tam chci dělat, i když jsem se nedozvěděl nic oslňujícího? Chci. Protože nemám tátu advokáta, tady začíná cesta smrtelníků. I když všem pro smích, i když za půlku peněz co bych měl za práci co dělá Klára a tak strašně daleko od toho, proč jsem na právech. Ale konečně bych to viděl a byl součástí toho a mohl si to napsat do CV, až opravdu o něco půjde. Pochopil jsem to. Je třeba se pohnout, studovat práva a mít FCE? Supr, tak před třema roky. Je nás armáda, všude v ČR a jsme stejní jako kloni. A i když je na živo možná někdo lepší, někdo hezčí a přijmu-li hříšnou myšlenku, že jsem sympatickej a pro práci použitelnej, pořád je tu to CV, který otevírá dveře. Možná, že nás na gymplu bylo 10% národa. Elita. Supr. Nedostat se ale na VŠ? Jsi nic. Práva, totální úmrtnost u přijímaček, dostat se? Supr. Mega elita. Aha, nás je tu tisíc. Udělat státnice? Supr! Aha, oni už je maj taky. Prostě - i když dejme tomu že ve společenským žebříčku se pořád pachtim někam vejš, taky se pořád mění ta optika kterou se to hodnotí, uzavírá se ten průzor a zase jsem nula. A nuly nemaj tři děti a barák s velkou garáží na zahradě, auta a spoustu motorek. A já asi nechci bejt nula, no.

A krom toho vypadám v obleku fakt krutopřísně :-) A do toho jsem začal koukat na seriál Suits, samozřejmě není o ničem jinym než o 2 úžasných, brilantních a motivujících advokátech. Akorát jeden z nich nemá titul :-D

Neporozuměn

Thu, 29 Sep 2011 21:21:36 +0200

Buď přicházím o rozum a nebo ho ještě zdaleka nemám, ale přijde mi, že ještě poslední zbytky toho naivního dětskýho chápání mi dovolují se pozastavovat nad světem dospělých.

Mám pocit, že všichni zapomněli. Asi je to tím romantickým věkem ve kterým jsem se octnul, příliš starý na hlouposti a mladý na ten jejich obecný rozum. Autorů jako já je plná čítanka, prostě se to tak někdy sejde, že si člověk myslí, že jen on to ví/cítí nejlépe. Ale jak si to nemyslet?

V Praze jsem co se týče bydlení vsadil na koně, který to letos asi nevyhraje, a tak jsem zůstal někde na půli cesty.

Být sám, nebylo by to špatné. Blízko centra a školy, za málo peněz a klídek. Jo, takový to mělo být, tak sakra proč není? Nemůže, nebude to domovem dokud mi bude tisíckrát vtloukáno do hlavy jak se k majiteli bytu chovat, jak nic nenarušit - a přitom právě vlastně ani nikdo neví, jestli mu to či ono vůbec vadí. Ale chápu to - v 45 už to spolubydlení není takový vzrůšo jako náš kutloch na Palmě a nerad bych někomu něco zkazil. Každopádně, tímhle mizí všechno kouzlo a já nebudu nikdy doma tam, kde se budu muset ptát, jestli u mě Klára může spát.

A ať jsme spolu klidně každej víkend (což nebudem), takhle já žít nechci. Máme školy úplně jinak, budeme snad oba mít práci a hlavně bude zima. Nebudou Vyšehrady a Letná, bude hnus a maras a nebudeme utíkat do kaváren nebo kin kvůli tomu, že nemáme kam jít. A když se ohradím nebo si postěžuju, čeho se dočkám? Jen jsem zíral, jak mi s úsměvem tvrdí, že si taky musíme být vzácní, a blahblah. Chtělo se mi křičet Copak to neznáte? Jak je to možný, že zapomněli na to jak vzácný je spolu usínat a budit se, mít husí kůži vzrušením z dvou propletených těl? Jak vzácně pomalu běží čas, když spolu nejste? Zní to tak šíleně pateticky, ale jakoby fakt nikdo nevěděl, jak se máme rádi. Vidím v těch jejich pohledech takovej nádech přezíravosti, jako by si mysleli takovejch ještě bude, takový to jasně malej, to víš že jste jediný na světe a že vám to vydrží. Nasrat! Kdo to v nich umlčel a skončím tak taky? A nebo - ještě hůř - nezažili to? Tím spíš bych si to měl užívat každým dnem. Přijde mi, že to šíleně letí a mám strašnej strach, že to nestíhám. Nemyslím život, ten, uvědomím-li si, že jsem ve čtvrtině, bude ještě dost dlouhý, ale tyhle studentský léta, tu bezstarostnost. Minulej článek snad naznačil, že začínám budoucnost trochu brát vážně, ale to neznamená, že teď chci něco přeskočit. Neupínám se na žádný lepší zítřky, mně je dobře teď a tady a chci si to užít! A proto, trochu sobecky, nechápu tu "nepodporu".

Vím, že mě rodina má ráda a díky tomu že jsem jedináček širokodaleko, tak jsem vždycky k velké trojce (Vánoce, narozky, svátek) dostal víceméně vše a někdy i něco na víc. Není moc věcí který by mě mrzely víc, než ty dárky, který jsem dostal a třeba se úplně netrefily, protože vidím za tím to shánění a díky rodinným citům, který se ve mě probouzej, dobře chápu ten láskyplnej vztah rodiče s dítětem. Děkuju jim za všechno a mám rád i je, i když oni sebe už ne.

A najednou nevím. Je špatně, že prázdniny nestrávím v práci, abych měl pak dost peněz na - učení v průběhu roku :-). Je špatně, že jedu na dovolenou autem a radši mě pustí s nejistou řidičkou v nejistym autě, než aby mi půjčili svoje. Roztomile mi říkají Hlavně tu školu, ale že bych pak mohl žít naplno když si vše splním? Pěkně výchovně, za svoje, já to chápu, ale čas běží a mně je to líto. Vím, že spousta lidí se má mnohem hůř než já, ale byli to taky oni, kdo mi vždycky říkal ať se srovnávám s těma lepšíma, když jsem hrdě hlásil, kdo má z toho diktátu taky 4 jako já :-D. Jsem pyšnej na Kláru a spokojenej se sebou jak jsme tohle léto zvládli a užili si každou SVOU korunu. Ale mrzí mě ty příležitosti, který jsme a budeme muset oželet kvůli věcem jiným. Jistě, je to výchovný, vážit si, a tak, ale to není volba mezi kalbou v pátek a sobotu nebo pátek/sobota. Chceme poznávat, chodit za kulturou, jíst jako lidi a být spolu. Je to rozmazlenost? Máme se kát?

Prosím blog.cz, aby to tady zůstalo, abych si to přečet až budu rodič a až uvidím, že mám fajn dítě (ano, hrdě si myslim, že jsem docela elita potomstva) tak mu pomůžu. Nejen v tom, že budu-li moct mu zaplatím vše zdravé a vše výchovné (což neznamená, že si toho nevážím, i když to někdy beru jako samozřejmost), ale že mu pomůžu, aby žil. Kdo líp, než dospěláci, má vědět, že teď je ten čas? Že až si to budu moct dovolit sám, už to (třeba) všechno bude tak smutně jiný? Už to budou jen 4 týdny ročně, budou to starosti, budem líný... Až mi bude tolik, tak budu mladým hořícím milencům vyprávět o vzácnosti a to už, dámy a pánové, bude

konec.