Epilog

28. září 2012 v 23:50
Je nadevší pochybnost jasný, že tady je po všem. Nezbývá, než se pokusit rozloučit se něčím smysluplným - i když v porovnání s laťkou, kterou nastavil prapůvodce vlastně úplně všeho, blog marhel, svým posledním článkem to bude marná snaha. Upřímně mě to celkem vzalo, protože to bylo jako číst 600 stránkový román a celý šokující závěr si přečíst na poslední straně. Ale stálo to za to - myslim že si ten poslední článek zasloužil zůstat jako takovej náhrobní kámen a gratuluju Hel k tomu prozření a odvaze se odstřihnout. Snad to k něčemu bylo.

Každopádně chtělo by se říct, že tady se to tak úplně nikdy moc nepovedlo, ale to není pravda. Nebýt mých výlevů, který jsem si vlastně po sobě nikdy nepřečet, nikdy by mi jakási Killi nenapsala, že má taky ráda hokejový brankáře a číslo 69. Nikdy bych ji nepozval do Prahy a nikdy bych třeba nepsal tenhle článek, protože bych nikdy necítil takovou spokojenost, jako právě teď. Je to vlastně taková sebeoběť tohohle blogu. Přišel v pravý čas a teď je čas jít.

Literární ambice mě pustily už hodně dávno a nezvladatelný touhy se z něčeho vypsat nahradila nezvladatelná touha žít. Podřizuju úplně všechno tomu, abych si kdykoli mohl říct, stálo to za to. Což se snadno řekne, ale trochu hůř provádí - jsou světlý stránky a pak to ostatní. Co se ostatního týče, to by bylo takové pravé po půnoční téma jako za starých časů, ale právě moje uberEGO je toho názoru, že všechno zvládne samo a nepotřebuje nic troubit světu. Jde jen o to, jakmile jednou životu povolíte otěže, kam vás ta potvora doveze. Tak trochu závidím lidem s malýma ambicema. Kterým prostě ty jejich živůtky (a tim nemyslim oblečení) stačí. Kolem kterých si tak nějak čas plyne. A možná se mi to jen zdá, možná mají stejný plány a potřeby jako já, jen jsem tak povrchní. Fakt nevím - každopádně nutkavý pocit, že většina lidí kolem mě si zas tak nezaslouží žít, ten vůbec neznám. :-D A vůbec nejde o to to někam do-tááá-hnout. Je mi celkem jedno co si ostatní myslí, dělám to pro sebe. Jsem ultra požitkářský sobec ale je to pochopitelný - dělám to proto, abych až budu po nocích zírat do stropu a já nevim, třeba necítít nohy, budu na to sám. Nikdo by si to semnou nemohl vyměnit - a proto si chci jet jen to svoje, žít svůj život co to jen jde. A ta hranice kam až to jde je vlastně v nekonečnu, pořád to jde výš a dál a líp a tenhle živnotní motor mě buď zničí a nebo díky němu prožiju svoje působení celkem slušnym stylem.

Bydlení s Klárou v našem krásnym bytě ve Vysočanech je jedna z těch životních věcí - mlátil bych hlavou do zdi, když podobný slušný páry jako my spolu nebydlí a navíc po tom ani netouží.. Neví vůbec nic, neví jaký to je blbě se smát v metru při pouhý představě toho, že na mě doma čeká. Vymýšlet večeře. Cítit tu vůni po každý sprše. I teď ačkoli nemam po filmu Seven pounds úplně nejlepší náladu mi stačí si vybavit ty světlý kudrlinky z vlasů, tenoučký prstíky na rukách a jizvu na loktu a nos co se jí hýbe když mluví a hlavně to teplo, když se obejmeme a mnou projede energie, díky který si připadám na vrcholu všeho. Miluju jí moc a vážně a je to nejúžasnější holka co znám. Zejména teda z řad přítelkyň mých kámošů :-D Strašně bych si přál aby nám to vydrželo jak nejdýl to půjde, protože nevím co bych bez ní dělal. Je smyslem všeho, respektive se stejnou mírou patosu - bez ní nic nemá smysl. Defakto jsme jeden člověk a chvíle když jsme bez sebe jsou až nenormálně nahovno. Možná že jsme dětinský, možná to přeháníme, ale možná jsme fakt jeden našli druhýho. Já bych se nezlobil. Zkazit si to můžu hlavně sám, ironií osudu právě přes všechno výše upřímně napsaný jsou chvíle, který souvisí s tou odvrácenou stránkou fallenohedonismu, momenty kdy si bůhvíproč člověk začne myslet, že v rámci honby za nejlepším životem je dovoleno vše; aby právě tímhle riskoval, co doposud měl. Jestli to za to stojí a kde jsou vlastně hranice, tak tuhle otázku jsem ještě nedokázal sám (v) sobě zodpovědět a asi to bude chtít pár let, abych si to buď vyzkoušel a nebo na to zapomněl :-) Ať tak nebo tak, blog k tomu potřebovat nebudu, takže
Zastřeno, zrušeno, ztlumeno...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 No prosimtě! No prosimtě! | 10. října 2012 v 20:37 | Reagovat

Vidíš, já si taky říkal, že jsem potkal tu nej holku, ale pak jsem potkal jinou holku a pak jinou a pak... Ale jo, držte se, koťata!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama