na Blog.cz

(omlouvám se všem studentům, které sem přivedl google po zadání toho pojmu, ale zde nebude vysvětlen)

3.2. mám státnice, kdyby to ještě někdo na týhle planetě nevěděl. Jo, státnice ve druháku. 

Ještě mi někdo někdo řekne, jak jsou práva pohoda, zaslechnu jedinej povzdech na maturitu a asi mi praskne cévka. 

Místama se učim nejvíc ve svym životě a pořád je to málo, a to nemyslím jako tak hystericky málo a pak za 1, myslim to naprosto objektivně málo. Je to blbý. Po 15 letech v edukativním procesu se učím, jak se učit. Na druhej pokus se z toho snad po-učím. 

Každopádně, došlo mi pár věcí. Za prvý, jestli někdy tu školu dodělám, tak na to budu hrdej. VŠ pro mě byla vždycky samozřejmostí, rodiče vzdělanci, můj gympl s vyznamenáním, navíc představa nekonečnejch mejdanů a zejména vize nevázaných dobrodružství jako z college porna. 

A tak tu jsem a prodlužuju si mládí - nejsem finančně soběstačnej, takže nebýt toho, že moje babičky nesvítí, netopí a jezdí na kole přes město v mrazech kvůli 2Kč na másle, aby mi mohli pak dát nějakou tu pětistovku na přilepšenou, nebejt toho, že moje máma si bere za rukojmí ty nebohý miminka, tak bych byl úplně jalovej, bez motorky, foťáku, atd. Prodlužuju si mládí tim, že se stresuju kterej akademickej profesor vytrženej ze života mi bude chtít dokázat, jaká jsem nula. Dva měsíce jsem nebyl v hospodě. Ještě že zimu nesnášim a zkoušky mi tak pomáhaj ji vždycky líp přežít, ale i tak bych věděl kam se podívat, co dělat.  Proč to? Zas tak nevěřím v bájné povídačky o příjmech právníků, takže vidina peněz mě zas tak netáhne. Co ale zůstává, je asi ta hrdost, těch pár písmen před jménem, který jsem nikdy moc nechápal, proč si někdo dává na zvonek. Ale už to chápu a respektuju vlastně všechny vysokoškoláky, i ty doktory kulturoizmů a estetology PhD. Není to zadarmo. Je to znamení, že to pan Mgr. Novák nezabalil, že na to intelektuálně a psychicky měl, něco dokázat, zabodnout ten cepín a vyšplhat.. a ne se někde zahrabat v hlíně (...doslova.. xD). A tyhle řádky asi nepíšu pro nikoho jinýho než pro sebe, abych si dodal sílu a sám sebe přesvědčil, že to za to stojí. Že ta zaměstnání mých vrstevníků časem ztratí lesk, který mě teď tak vábí, že pití se přesytí, že oblečení obnosí a práce ztěžkne. A že se váhy překlopí na mojí stranu. 

A vsadím se, že tak jako já se teď směju maturantům, pracující se teď smějou mně. No, takovej je život, však jsem to psal, že ke každému názoru patří i rok jeho vydání. Já to beru. Jen jsem chtěl vypustit páru. Přežiju tohle a pak bude zase 3 měsíce havaje. Hip hip. 

and I don't need to be saved..

Uf, to je song. Kdyby se mě mimozemšťan zeptal co je hudba, asi bych mu pustil mimojiné tohle.

Je to z filmu 500 dní se Summer, kterýžto je ... docela jiný, než jsem čekal a nikdo mě nevaroval :-)

Podruhý ho asi vidět nemusím, ale zase - zůstane v paměti narozdíl od klasických lovestory, protože scénarista zřejmě neviděl život jen z rychlíku. 

Kááždooopááádně zítra dělám zkoušku z Manželského práva církevního. Učím se na to překvapivě dost, znovuobjevená metoda podtrhávání evidentně funguje. A je to - zajímavé, a to upřímně. Zřejmě, pokud bych někdy měl najít cestu k víře, nebude to zkrz Bibli, ale zkrz Kodex kanonického práva 1983 :-) Možná je to i dobrým vyučujícím (snad to budu moct říct i zítra), ale přijde mi to všechno docela dobrý. Šok! Nepíše se tam o nebi a pekle, nejsou tam žádné paragrafy zapovídající vstup do Božího králoství pro ty, jež vedli řádný život, ale nevěřili, na přednáškách nikdo nechodil v kápi a neprozpěvoval vysokým hlasem podivnou melodii, ale naopak - řeší se sex, způsob jeho provedení (!), řeší se soužití různých vyznání a různých náboženství. Řeší se důvody nulity manželství nebo jeho zrušení, které - ačkoli to asi pravým katolíkům přijde smutné - mi přijdou zajímavé. Možná je to jen znovu tou osobou profesora, ale mám pocit, že to má daleko blíž k člověku, než světský právo, spoustu věcí lze povolit, prominout. Navíc, musel jsem pochopit i souvislosti, jejiž znalost se předpokládala a mám z toho snad ještě lepší pocit. I když jsme ateistická země a já zřejmě zůstanu věrný leda vůni benzínu, jsem rád, že už vím, kdo je farář, biskup, vikář nebo kaplan. Že vím co je diecéze, jaký je rozdíl mezi křesťanem a katolíkem, farářem a knězem, co je biřmování a že po posledním pomazání se nemusí umřít, což bylo teda snad poprvý co jsem slyšel od křesťana vtip o víře. :-)

Takže nakonec z nouzovýho předmětu se stal jeden, který mi tenhle semestr dal nejvíc. A pak mě - seriozné! - čeká knížka Povídání si s kocourem Batulem o českých právních dějinách, což vůbec nechápu, ale učí se z toho na státnice půlka ročníku, takže to asi bude dobrý :-D

Děkuju za tohle počasí!

Jen doufám, že z toho nezblbne příroda. Šel jsem dneska na poštu (v porsche botech a krátký bundě!) a potkal spoustu známých tvaří. Přemýšlel jsem o Prachaticích, nedávno jsem si všiml kolik přátel na FB má Prahu jako aktuální město. V životě by mě to předtím nenapadlo, ale tím, jak kus mě zůstává v Praze nebo na moravě, jsou vlastně odstraněný na druhou kolej. Drtivou většinu každýho tejdne jsem v Praze a přesto nemám pocit se k Praze nějak hlásit. Ale proč se hlásit k PT?

Potkal jsem tolik tváří, až jsem se musel smát, přitom to nejsou lidi které bych znal osobně, ale vím, že tenhle prodává kola, tamta vydává občanky, tihle bydlí v paneláku naproti. A trochu se děsím tý malosti, i když říkám, že nechci v Praze žít s rodinou, teď mě napadá, jak ti lidi mohou žít tady. Kde bohatství je nápadný, kde ti policajti počkají před garáží, kde je celá společnost stratifikovaná a každej ví kdo kam patří, kde jsou obchody v neděli zavřený a kde není kino.

Ale poučen z předchozích nezdarů vím, že co si myslim teď, neni směrodatný. Příroda to má zařízený, aniž bychom to věděli, a stejně jako jsme s prvním nadšením sledovali rostoucí prsa holek a v šatnách triumfálně předváděli svoje rozvinutý sekundární pohlavní znaky, stejně tak se teď mění naše hodnoty. O to zrádnější to je, že to nyní nelze uchopit, nelze zkoumat a porovnat (tyto pojmy jsou abstraktní a již nesouvisí s příkladem ze šaten! :-) ). Když se do toho připletou momentální změny nálad, který si osobně taky nedokážu u sebe moc vysvětlit, nálady kdy modrá není modrá a kdy nemůžu věřit ani tomu že levá ruka je levá, připadá mi jediný řešení se sbalit a jet někam úplně sám, odstřihnout se od světa a chvíli jen tak existovat. Protože stejně jsme na to sami.

A stejně tak, jako nepozorovaně přišel pocit, že postavit se na startovní rošt by mohlá být vlastně docela dobrá zábava, nebo že vylést na Skalnatý pleso byl jeden z nejlepších zážitků mýho života, stejně jako kouzlo domoviny vyčpělo a slovo máma se stalo rutinou, stejně tak věřim, že si jednou ten baráček postavíme někde v maloměstě.

V poslední době se mi sešlo nějak víc vnějších popudů na téma rodina, manželství, děti, atd. Vlastně kamkoli se podívám. Počínaje naší už_to_není_vtipný legrací s Klárou, přes diskutjící motorkáře na téma alimenty, americký seriály až po kanonické právo manželské. 

Dávám si slib a nejradší bych si to vypálil do kůže, že budu dobrej táta. Lepší táta než manžel. Už jen tyhle myšlenky u 21 letýho kluka mě trochu děsí. Přemýšlim teda, jestli jsem ještě nedospěl a žiju si v pohádkovým světě, hraju nějakou pozu a nebo jsem něco přeskočil. Souvisí to i s těma Prachaticema, asi už v sobě mám tu jinou krev, už bych rád vyletěl z hnízda. Opustit svoji rodinu a vytvořit novou jednotu s opačným protějškem. To je život, to je příroda a ať můžu mít s mámou sebelepší vztah, i když ji to asi je nesmírně líto, děje se to. Chtěl bych být doma tam, kde bude moje žena, kde si budou hrát děti a kde bude štěkat náš pes. A kde bude garáž na 3 auta a 5 motorek. :-)

Těším se na to a připadá mi, že to je smysl života. Jenže a) já nikdy nedosáhnu absolutního klidu a smíření, pořád se za něčím ženu b) to za pár let můžu cítit úplně jinak. Jak smířit tu lásku a něhu k osobě, ke který se večer lehnete a nebudete dělat nic a bude to přitom to nejkrásnější, jak zachovat ten pocit, který se rozlije po těle, když ji pozorujete a ona o tom neví, jak pak jen mávnout rukou, když se zjeví ten ďábel ve vás, ty firemní akce, hospody s kámošema, flirtování, ješitnost lichoceného ega, zakázaný ovoce... Mám v sobě touhu po velký lásce, takovej už asi zůstanu, leda bych zažil něco fakt krutýho, mám pocit že budu rodinnej typ a dobrej. Ale mám strach z tohohle světa, kdy věrných je minimum. Mám strach, že mě semele ten tlak okolí, že najdu někoho, že jsem našel někoho, kdo to cítí tak jako (si myslím, že to cítím) já a pak - se vzbudím a něco bude jinak a já zklamu svoji lásku, naše rodiny a zklamu hlavně sebe. Myslim, že tímhle chápu co přispělo ke konci mýho minulýho vztahu, protože na tyhle představy není asi každej stavěnej, a tak ta jistota, kterou teď i bez těch růžových brýlí první lásky najednou v Kláře vidím, vrhá stín na mě. Chci přetočit čas a přežít tohle bláznivý období, vzbudit se ve 30 vedle ní, udělat si velkou snídani a vybírat jméno fallena juniora. (a mezitim bych prosil aspoň toho Mgr.)

A chci žít. Myslim, že jestli to semnou takhle pujde dál, budu něco jako Ježíš pro hedonisty a prokrastrinátory. Pro svou víru objetuju vše :-D Carpe diem je pro život trochu nepraktický, ale co už mi, bezvěrci, zbývá - tohle je premiera i derniera, moje one man (reality) show.

Možná to všechno moc hrotim, ale věřte mi, že bych se toho klidně rád vzdal. Rád bych se choval úplně "normálně" a neměl v hlavě takovej bordel myšlenek, natož tak proměnlivých, jako právě to počasí. Neřešit proboha děti a věrnost, ale která holka je volná a kdy je nejbližší akcička, spát se zadanejma a nemít z toho pocit viny?. Ale o čem bych pak psal.. leda o tom, proč chilli papričky pálí dvakrát, že...  

Krize středního zkouškovýho.

Když to tak zrekapituluju, tak jsem udělal 14 Z/KZ/Zk v řadě za sebou na první pokus, jestli dam i tu angličtinu, kterou jsem psal 13.12 (!) a stále není opravená, tak to bude krásná 15. Vlastně poslední průser byl maturita z matiky :-D

Takže to MUSÍ přijít a mám pocit, že už tomu jdu silně naproti. Snažil jsem se učit, ale nejde to. Stále čtu stejnou větu, vidím, ale nevnímám. Jako kdybych chtěl vyčíst definici z pozorování skleničky. Myšlenkama jsem úplně někde jinde. Mám samozřejmě ten naivní pocit, že to nemá cenu a chci se na tu všechnu marnost vykašlat. Navíc vím, že bude na fakultě daleko hůř, že nám to teprce začíná. Je to nefér, dva roky v kolíbce, to člověka uspí. Ale nemám ten pocit sám, lidi se odhlašujou dokonce ze svých státnic. Tak já to zas aspoň zkusim. Myslim, že negativní zkušenost bude dobrá motivace. Tomášek nemá rád, když mu něco nejde a tak to bude asi dost nepříjemné.

A o čem tak přemýšlím místo toho abych se učil? Mám totiž STRAŠNĚ důležitých starostí, o kterých dospělí nemají ani páru! :-) Počínaje krátkodobými, jak mám být chytřejší než právníci z Alzy a získat z nich peníze za Toshibu, když už jsem sice reklamace uhádal, ale nechtějí mi dát prachy kvůli pěkně prekérní věci. Jak mám vydělat nějaký peníze, což zahrnuje seriozní zvažování 15tis investice spočívající v poslání peněz naslepo do Číny a očekávání značkového zboží :-D Jak zase začnu žít až tohle šílenství bude (ne)úspěšně zamnou, jak pojedu do Valmezu a bude fajn, jak pomalu bude delší den a nad nulou, jak zase budu nosit mojí černou krátkou bundu a porsche boty, jak ten vzduch bude cítit. Jak zas budu trochu klidnější a nebude mě vytáčet přítomnost lidí na bytě v Praze, jak budu tolerantní k těm ču.... a zmr.... sobeckejm hajz... a k tomu samolibýmu kre....  jak mě nebude štvát, že jsem horší v čem oni jsou lepší a že jsem lepší v čem oni horší. Jak začne enduro a kolo. Představuju si zase to Rumunsko, ale vzhledem k tomu jak moc plánuju supermoto, tak asi na to prachy nevyjdou. Docela si ze supermota dělám prioritu, scháním kola, připravuju motorku, vymýšlím a plánuju na léto.  Ano, pak začne léto a bude krásně a já nebudu makat, budu su užívat, budu měsíc ve Valmezu v novém domě mojí milé, s pokojem jen pro nás, v přízemí bude Husaberg a bude nám krásně. A poletíme na dovolenou i zajedem do Tater. A máma si pořídí psa, kavalíra se zdravým rodokmenem a bude to roztomilý štěně a budem ho učit povely, aby nebyl jako Cedrik. A pojedu první závod a pujde mi to. A budeme opálení. A najdem si byt a budem bydlet spolu v Praze. Nebo se to celý úplně změní a budu v Praze doma a budem bydlet spolu. A pak se vezmem, protože myšlenky na to, že hodnější holku asi nenajdu, mě v poslední době docela neopouští (a to i přes serii různých zátěžových testů, jako fekální rozhovory, nečekané postelové scény, nesplnitelné nároky na kozačky a neschopnost objednat pizzu :-) ) A pak budeme mít děti, kterým nedovolíme dělat stejný chyby jako jsme udělali my, budeme mít tři, každej si bude vychovávat jedno a na třetím uděláme kompromis podle toho komu se to povede líp :-)

No uznejte, kdo by se učil, když ho čeká takovej život :-)

A jestli se to tu NĚKOMU blbě čte, nebo má připomínky ke kvalitě, může mi to říct sám a rovnou :-D

Střídáme se v koupelně a vzájemně i píšem na blogy. :D

Pod svícnem je největší tma. :D

A podepsanou fotku dostanu já, sorry, slečny. :P

Tak kdo si všiml vpravo dole je taková tabulka.

na tý tablce bude brzy velký jubiLEJNO.

A tak, kdo zachytí printscreenem 10000 rovných, dostane podepsanou fotku :-)

Jinak gut, na bilancování to teď moc nevidim, protože je toho všude plno. Navíc prostě rok. Vzlety a pády.. kdo nezná nepochopí, kdo zná má svoje.

Silvestr jsem letos pojal tak, že aspoň jeden den v roce ze budu chovat jako kretén, aby lidi kolem mě neměli mindrák z mojí dokonalosti. Myslim, že se mi to podařilo výtečně a všichni jsou zase šťastní. Rád dělám dobro :-)

Čtu Jana Balabána a asi je TO nejblíž tomu co jsem vždycky hledal, kam jsem směřoval. Ironií je, že ač přes svůj střední věk už nic nenapíše.

Státnice nedám, ale stejně mě bude mít ráda. A stejně mě nemůžou vyhodit, protože víme jak na ně.

Kombinéza mi přestává být velká.

A tak... zdar a sílu!