3x1 není 1x3

22. března 2009 v 11:07 | fallen |  Komentáře
Snažím se o naplněnej život, myslím si, že mám dost různorodejch zálib, říkám heslo carpe diem. Ale vždycky, když bych se chtěl někam naplno rozběhnout, jsem strženej řetězem, kterej má každej z nás kolem krku. Ten řetěz mi dovolí chodit si kam chci, ale jen v určitým poloměru, jestli mi rozumíte.

Samozřejmě, je to čistě moje volba, že se se snažím žít tři životy. Že si dobrovolně utahuju ten obojek, že dobrovolně pak vypadám jako skrblík a kretén. Ono by to šlo krásně, bejt prostě jen mladej kluk jako všichni kolem mě. Pít si kvalitní pití, ze kterýho druhej den nebolí hlava, jíst v KFC nebo klidně i v Subway :-), nosit Pepe Jeans a de Puta Madre hadříky, mít normální auto a nehádat se s nejbližšíma o 50Kč za benzín. Jenže, asi bych měl v duši prázdný místo...
Takže by to mohlo jít jinak. Mohl bych si teda vybrat druhej život, na dvou kolech. Motorka snů, bezpečný hadry, adekvátní servis. Neřešit, jestli se pojedu projet v sobotu nebo v neděli, ale klidně oba dny. K tomu mít fávo s károu a objíždět si tratě, nehledě na to, kde se platí za vstup a kde ne.
Jenže v pátek večer bych asi měl v duši ještě prázdnější místo.
Taky bych se mohl rozletět do uměleckýho světa, koupit si foťák se kterým by byla radost pracovat, nehledě na cenu, objíždět koncerty, i když za to ty pražáci chtěj tři kila :-), chodit do divadla, protože to je zažítek, chodit do kina a ne čekat, až si ten film stáhnu. Kupovat si origo CDčka, protože bych fakt rád podpořil ty kapely co mám rád. Jenže ani tím bych se nenasytil.

Tenhle článek ale není o tom, jak to mám těžký s těma autama a motorkama v 19 letech :-), to prosím fakt ne. Jsem si vědomej, že se mám dobře a spousta lidí ne. Jen se snažím říct, že za tim autem a mašinou je spousta podružnejch věcí. Až si tak někdy přemejšlím jestli jsem si nevzal velký sousto, jak dlouho to ještě zvládnu, žít tři životy. Jestli 1x3 není víc než 3x1. Ale možná to takhle chci mít. Všechno a nic...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hajpr Hajpr | Web | 23. března 2009 v 12:47 | Reagovat

Tady je složitý komentovat. Těžko říct, zda je vůbec co komentovat, když jsi tenhle tvůj problémek pojal čistě jako úvahu. Nejsi v tom sám, kolem je plno lidí, co si zvolili cestu "všechno a nic", ale taky plno jiných volí "radši nic než něco napůl". Já zastávám druhej postoj a asi to i všichni ví, že se pak těžko hledá kompromis. Priority, to je ta věc, kterou si prostě musí každej stanovit, aby nemusel "bloudit" jako ty a ptát se...anebo...bude bloudit a ptát se dál, protože nemá na to, aby řekl "Toto ANO a toto NE."

2 woodoo woodoo | Web | 27. března 2009 v 20:02 | Reagovat

Měla jsem stejný pocit. Proto jsem šla na YESMANa, abych se změnila. Změnila ten stereotyp maloměsta. Film to byl opravdu pěkný, otevřel mi oči, zjistila jsem, že se dá učit korejsky, fotit v běhu a hrát na kytaru a tak vůbec...

Jo jo, od té doby, co jsem film viděla, si pořád říkám, že bych taky mohla udělat něco nečekaného, spontánního.

Shledávám, že říkat si je skutečně málo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama