4. 6. 2016

7. června 2016 v 10:36 | ženatý fallen |  ...které dech berou
Jsem tak moc šťastný z toho, jak krásné to bylo, a tak hrozně smutný z toho, že to bylo tak krátké a že jsme nemohli být se všemi, pořád a u všeho. Je to tolik emocí, že jsem (doufám dočasně) úplně vyřazený z běžného života. Tak zkusím jediný lék, který mi dříve aspoň trochu pomáhal. Čím více času plyne, tím se mi víc svírá hrdlo z toho, kolik vzpomínek mi mizí jako zlaté šupinky v příliš hrubém sítu zlatokopa. Jak moc může být štěstí vlastně smutné? Čím více radosti člověka potká, tím vyšší je ten bod horské životní dráhy. Nikdy to nejde udržet pořád vzhůru, něco vždy musí skončit a pokud to nekončí, člověk si toho přestane vážit a ztratí to na svém půvabu. Právě ta nezachytitelnost a neopakovatelnost je tedy ta mučivá krása dne 4. 6. 2016. Přáli jsme si, aby to bylo co nejhezčí, ale že si na sebe šiju takovou typicky fallenovskou past, to mi vůbec nedošlo. Tohle už nikdy nebude možné zopakovat a já si nepamatuju každičkou vteřinu...! jako padající lezec kloužu po hladké stěně a hledám záchytné body, které by tenhle den zachovaly navždy. Nechci rozbalit dárky, vysypat mince, nechci si ani vyprat košile. Nedokážu ten den opustit, smířit se s tím, že je pryč. Neřekl jsem všem, jak moc Kláru miluju!

Celý den byla směs stresu, pak boje touhy být u všeho s organizací. Už nikdy nebude tolik skvělých lidí po hromadě, byl tam opravdu každý z našich životů a každý se bavil. Ta atmosféra byla neuvěřitelná. Tak málo jednotlivostí si pamatuju (ne kvůli alkoholu ale), ale ten pocit vím a měl jsem i radost z toho, že se nám daří si vše užít. Nevím, proč se najednou nemůžu prostě radovat z toho, že se to podařilo a bylo to krásné právě tím, že to bylo unikátní. To neumím. Teorie větroně přeci nefunguje. Musím si najít nějaký další bod - od přípravy zásnub, vybírání prstýnku, budeme zebra, plánování a organizace, přes neuvěřitelnou přípravu na arcibiskupství a tenhle finiš uplynul rok. Možná mě opravdu ochromuje spíš ta neuvěřitelná radost a láska ke Kláře. A až budou fotky a video, tak se to snad trochu zlepší, budu mít zase zpátky něco pevného a nesmazatelného. Nebo mi bude líto, u čeho všeho jsem nebyl, jako teď, když se dívám do knížky z polaroid fotek. Ale nešlo to lépe - slíbil jsem sám sobě, že se neupnu jen na jednoho člověka / skupinu, jako to bylo na maturáku a pak mě to tak mrzelo. Tak jsem se snažil být všude a zároveň asi nebyl nikde, ale asi si to spíš prostě nepamatuju, než že bych nikde nebyl. Měl jsem si dát GoPro na hlavu na celý den. Achjo. Ale tak už to na svatbách prý bývá. Škoda jen, že najít podobně dobrou bude dost těžký. :-D Tenhle pocit, to šimrání v břiše a knedlík v krku jsem navíc měl vždycky i po akcích, který jsem si užil na 100 %. Takže takhle to prostě bývá, jen jsem přecitlivělá nostalgická fňukna. To jsem zvědavej co budu dělat, jestli se nám poštěstí mít děti.

Ale pevně vím, že to byl náš den. Kláry a můj. Miluju jí a navždy chci. Slíbil jsem to a věřím v to. Po všech těch mých chybách, ale možná vlastně nutných, už nejsem já, ale jsme my. A to je mnohem důležitější než to, jestli jsme tancovali na každý tanec a stihli se bavit s každým hostem, jestli jsme se na každé fotce hezky smáli a nebyli rozcuchaní, jestli se do frgálů dostali mravenci nebo se zapomněl ohňostroj doma. Nejdůležitější je, že řekla ano. 4. 6. 2016 nic neskončilo, o nic jsem nepřišel, naopak, získal jsem to nejdůležitější na světě, lásku a ženu, která při mně bude stát každý den, se kterou prožiju takový život, jaký jsem si nikdy neuměl ani představit. A spolu vychováme novou generaci, která bude tak skvělá jako my a na jejich svatbě budeme brečet ještě víc a přitom to pořád budeme my. Když jsem nás tam všechny viděl, na naší svatbě, v obleku a šatech, s úsměvy, u cizích lidí bych viděl krásné dospělé lidi. Dospělost ale neexistuje, jsme ve svých hlavách pořád stejní, jen děláme dospělé věci. To je asi moje největší poznání přerodu z dětství. Jsem stejně starý, jako když se ženil můj táta. Byl to kluk jako já. Nebo já jsem už dospělý jako on? Život je tak krutě krásný, ale jsem nekonečně šťastný.
 

Kam dál

Reklama