na Blog.cz

A myslím reality jako reality a ne reality jako reality. Hledáme byt. V celé té velké stověžaté Praze hledáme byt. Jeden specifický byt. Nechceme toho zas tolik, jen aby - byl u metra blízko centra, byl 3kk neprůchozí +70m2, měl novou kuchyň a koupelnu, balkon, byl za naše peníze, taky vlastně by tam už mohl být nábytek a mělo by to tam být hezký a taky by jsme to měli na celym internetu asi najít jako první, než to někdo vyfoukne, což však stále nezamezuje tomu, aby to stále nabízeli a dělali se prohlídky. Za posledních 14 dní jsem si zlepšil komunikační schopnosti a vystupování tak o dva levely. Kašlal jsem na zkoušky a přes to je dal, a to včetně obchoda, a to teda prosím pěkně si taky napíšu že mám z toho jedničku, protože trojka z procesu nikoho nezajímá. Mám jedničku a to i přes to, že tady v mém starém doznívajícím bytě něco kolem půlnoci přišlo pár alexandrovců a narušili můj spánek zhruba na dvě a půl hodiny. Nikdy nesmím mít pistoli.

Každopádně takové hledání bytu se skládá a priori z denní rutiny, projíždění netu. Takže to je sreality, realitymix, stredo.ceskereality, bezrealitky a jeste par dalsich. To se samozrejme kryje, krizi a opakuje, protoze kazdy spravny makler krome toho ze ten byt DOPORUCUJE, tak ho taky kazdej den znova prida. Pak prichazi faze lokace. Myslim ze by ze me byl uz docela slusnej taxikar (kecam), ale trochu jsem Prahu poznal. Omlouvám se za úsek bez diakritiky. Pokud vše sedí, kontaktujeme budoucí spolubydlící, jestli to sedí i u nich. Pokud to sedí i u nich, což někdy není úplně snadný argumentační proc, spíš to tak připomíná balancování na hranici bezedné propasti aneb rozpadneme se ještě než spolu začneme bydlet, no tak pokud se konečně shodneme, přichází volání. Volá se majitelům, makléřům, to je jedno. Každopádně makléři nepracují dříve než v 9 hodin. Jak škodolibou radost jsem dneska měl z evidentně probuzené makléřky v půl 9! Následuje vyjednání prohlídky (dnes již poučen se také zeptám na pořadí) a následuje prohlídka, na kterou makléř ostentativně přijede v A5 nebo nějaký jiný malý káře, aby vás jako sralo ještě víc, že mu dáte 15tisíc jen za to, že dal fotky na net a odemkne vám dveře. Všechna ta usilovná práce (viz níže a výše) přeci stejně leží na vás! Pokud teda přijede, někdy řekne že se ozve a je jasný kolik se jich ozve samo, a to i přes tu zasranou PROVIZI, takže je pak ještě uháníte a posloucháte, jak majitelé jsou týden mimo republiku. Následuje trapná němá prohlídka, pokud se byt nelíbí a nebo pár rutinních dotazů, pokud se byt líbí. Pokud se ale byt líbí, pak nejste první, komu se líbí a váš plamínek naděje je záhy uhašen prostým oznámením, že už teda někoho má, jen se ještě nesešli na podpis smlouvy, ale víte jak to chodí... Tak děkujeme. A pak je balancování, jako v takovejch těch hrách kde si vytvářite svůj charakter ale nemáte dost bodů, aby jste to udělali perfektní, ale musíte vážit. A tu přichází rozdílné preference a vše se domotává úplně. Někdo se bojí tramvají, někdo zas jezdí na Hlavák, někdo na Kačerov, někdo chodí obden šopovat, a tak.

No a poslední fáze? Tu ještě neznáme. Třeba dneska večer to nějak vyjde, ale dost pochybuju. Přece nebudu bydlet v novostavbě, v bytě s terasou 12m2 a grilem, balkonem, garáží, kompletním nábytkem a za dobrý prachy. Nebudu. Budu bydlet v nějakym paneláku a nebo klepat kosu ve starý zástavbě. Ale budu tam s Klárou, ta mě pohladí, řekne ššššš, dá mi talíř zapečených brambor a budem se spolu dívat na telku. A pak si lehnem, stočíme se a usnem. A takhle pořád a pořád až mi teda ty brambory už trochu přestanou chutnat, tak se naučí rajskou a zase to pujde. (To není nějaká metafora, to je jako vtip :-D). Takže tak.

Věnováno mé jediné milé, která mě každým dnem nutí ji milovat víc a víc.

Achjo, vopravdu výborný.

Rád bych vám všem popřál klidné užití si Vánoc podle vašich představ, děkuju vám za návštěvnost a doufám, že jste někdy četli nějaký zákon a následující přání vám tak přijde stejně vtipný jako mě. :-)

Národní smutek a téměř celésvětové téma, blogového světa nevyjímaje.

Čechy, narozdíl od světového mínění, se příznačně dělí na dvě půlky. Vím, na které jsem - nicméně zastavit se a zamyslet se nad tím vším co se kolem děje nemusí být tak úplná ztráta času, tedy rozhodně pro mě, jak pro vás bude záležet na tom, jak se mi to povede. Tahle zpráva nás dohnala i za hranicema a popravdě - v konkurenci naší Vídeňské dovolené to měla docela těžký. I když jsme na to asi oba mysleli, náš vlastní mumíškovský mikrosvět nás ochránil. Na chvíli.

Pro mě teda kam se hrabe ta Neckářova, i když to taky má svoje kouzlo, tohle je mi blížší... Smekám.

"Neodvolám!"

Prvním filmem, na který jsem šel dvakrát do kina, je Twilight: Breaking Dawn.

Počkám chvíli, než se vklidu zvednete a opustíte tento blog.

Ano, je to o upírech a vlkodlacích a Pattison je pokojíčkovej idol dívek se kterými bych si neměl moc co říct, až na tu jednu mojí, samozřejmě. :-D Nepamatuju si v poslední době žádnej úraz hlavy, to očekávám až zítra, protože jsem od mé milé mimo večeře v McD (po 21 letech mě na narozeniny někdo vzal do mekáča! :-D) a nedostatkového Esplosiva dostal hlavně lední brusle a chystám se jít se je zítra vyzkoušet. Bude to jistě velmi romantické. :-)

Každopádně, první díl byl fajn, nic proč to odsoudit. Mělo to atmosféru. Dvojku a trojku jsem tak nějak zkouknul a už vlastně ani nevím o čem to bylo. A teď přišel Rozbřesk a název nemůže být příhodnější. Je to dobrej film. Je mi tak nějak úplně jedno jestli jsou lepší teplý (ve smyslu termálním) vlkodlaci a nebo studení třpitiví upíři. Knížku si asi nikdy nepřečtu. Ale na film se klidně podívám znova. Protože u filmu to není vždy o umění, ale o pocitu, který zůstane. A můžou být třeba HP filmy sebepreciznější a sebedražší, ale nikdy ve mě nezanechaly hlubší stopu, narozdíl od knížky. To samý Batman. A pak přijde tenhle fantasy nesmysl, fackovací panák všech rádoby intelektuálů a i přes to, nebo možná právě proto (copyright 1000věcícoměserou) o to hlasitěji chci říkat, že jsem heterosexuální 22 letej kluk (nenápadná vsuvka :-D) a líbí se mi to. Podle mě je kravina kritizovat to za věci, který to vůbec mít nemá. Je škoda pár momentů, který to zbytečně srazí, ale jako celek to působí skvěle. Je to žánr se vším všudy. Kdo v tom hledá něco, co to vůbec mít nemá, pak zákonitě naráží. Ale tenhle film, tenhle díl, si nezaslouží pykat za tuhle hloupou pózu. Počínaje skvělou kvalitní hudbou, která ale není podle mě jen a priori dobrá, ale ladí s filmem (až na Bruno Marse u titulků, ale to je asi osobní averze), přes různý drobný narážky a dělání si srandy sami ze sebe, bez ale nějakých velkých ovací, jen tak přirozeně, jakoby mimochodem. A i když se děj celýho filmu vejde do 30minut, i to, že jsem to viděl už dvakrát a ani chvíli se nenudil značí, že z údajně prázdný knížky se zrodilo něco smysluplnýho. Jak kráčí k oltáři a je plná pochyb a bojí se, jak je opravdově nadržená a konečně tak někdo boří ten mýtus :-D, jak odstrašující je těhotenství mladistvých a jak jsem měl husí kůži, když Jacob povstal proti kápovi, ačkoli to bylo už tak celkem na hraně. Nebo to vidím jen já? Protože jsem takovej Edward a mám svojí Bellu? Možná, možná že to fakt chápem jen my, ale to už pak není o kvalitě filmu, ale o ubohých citových životech recenzentů a dalších příživníků na týhle vlně. Na druhou stranu.. nejdřív Klus, teď Stmívání, vydržím asi 3 piva nebo 2 sklenice šáňa, líbí se mi společenská móda, píšu si blogísek... no sakra :-)

Tak jo. Blíží se mi narozeniny a myslím, že jsem si to za ten čas docela stihnul vychytat. Jednoduše jsem nejšťastnější v životě a rád bych o tom největším klišé na světě napsal pár řádků aspoň pro starší já. Třeba když budu mít nějakou depku, abych si připomněl...jak snadné je žít.

Je to strašnej song, na poprvý se mi vůbec nelíbil, ale právě tím jak hroznej je se právě stává asi takovym lidskym, běžnym a nakonec se do něj člověk zamiluje, protože vyjadřuje přesně to, co má v sobě každej zamilovanej. :-) Že to je zase skupina Mandrage, která se úplně prostě dokáe trefit přesně do nálady, to je už jen taková moje osobní historie k pousmání.

Asi mám práci a jedu na víkend na Moravu. Minulej tejden skvelý enduro a asi deset pádů. Všecko je fajn. Jojojo.

Kdybych věřil v Boha, tak si snad řeknu, že mi ty šance schválně nabízí, aby si pak udělal popcorn a pobaveně sledoval, jak to celý zje*u. Ale já nevěřím v Boha, nýbrž v sebe. Takže to je dvakrát větší zklamání.

Jsem tak strašně naštvanej na sebe. Měl jsem další pohovor a obávám se, že jsem to zazdil. Nic co by se nedalo schovívavě přejít, nicméně v týhle konkurenci není místo pro milosrdnost. Přitom všechno bylo tak ideální. Tohle chci dělat. Tohle bych mohl dělat, ale nebudu, protože si to sám kazim. Po celej gympl jsem neměl problém řečnit, hovořit před lidma, vyjadřovat svoje myšlenky. Na VŠ už se to trochu změnilo a jsem schopnej řídt třeba "zkostnatěla Miss ČR" a nebo "si udělá průmyslový vlastnictví" -> podá návrh na zřízení patentového práva, jste myslel pane kolego.

A pak přijdu do AK na Václaváku. Václaváku, v Praze, ježismarjá. Středu všeho. A paní advokátka je tak skvělá dáma a každou vteřinou vím, že to je ono. Moment, který mění život. Příležitost, pro kterou bych hodil za hlavu drtivou většinu věcí. Smysl toho, proč chodím do školy a cesta za životem, který jsem si vysnil. Že to není recepce a vaření kafe, ani pochůzky. Že škola je na prvním místě, ale my si vás chceme vychovat podle sebe. (A já fakt chci aby si mě někdo vychoval). Že tohle je paralegal se vším všudy. Ta dospělá cesta, která se jako tenká červená nit vine celou Prahou a odděluje chlapy od kluků. Obraz úspěchu, který tohle město hrdě vydává a motivuje ty, kteří ho vidí. Všechno to cítím a pak to přijde. Při posílání živtopisů si stěžuju, že přece na to mám, jen z toho mailu nikdy nevycítí, jak moc o to stojím. A když se rozestoupí nebe a podá mi lano, nedokážu se prodat. Pozoruju slova co ze mne jdou a nemám ponětí o čem mluvím ale vidim že nic oslňujícího to teda není. Pokud mluvím. Během deseti minut pod tíhou toho všeho dokázat, že já jsem ten člověk. Je to asi pocit sportovců, kteří zůstanou pod podiem. Hořkost, ale nejhorší je to zklamání sám sebe. Můžu číst kvanta pouček, ale tohle se asi obrousí až zkušenostma, bohužel. Kolik takových šancí mě to ještě bude stát? A jsem ten člověk? Dozvíme se v průběhu večera. :-)

a tebe mám na blízku.

Takže. Že je lichý rok a vše jde podle plánu nemá cenu pořád zmiňovat. Měl bych tu tedy ještě dodělat nějaký úkol (tímto se snažím rozmělnit plitké pomluvy, že právnící nic nedělaj, které se nedávno objevily na jednom blogu* ), ale vzhledem k tomu, že právnický profesi budu navždy nejblíž při sledodování Suits, to prostě počká.